𝐋𝐨𝐯𝐞𝐫 𝐨𝐫 𝐀𝐬𝐬𝐢𝐬𝐭𝐚𝐧𝐭? (𝐓𝐚𝐞𝐤𝐨𝐨𝐤, 𝐕𝐤𝐨𝐨𝐤 𝐬𝐭𝐨𝐫𝐲)

67. Kapitola📑

Měl jsem strašnou radost, když mi Jin slíbil, že za mnou někdy přijede. Měl jsem hned lepší náladu, ale zlomené srdce nespraví nic jiného než čas. A ten jsem já teď potřeboval.

Ještě jsme si s Jinem dali kávu. Normálně mi Jin dovolil si dát cappuccino.

Divím se, že neříkal, že jsem na to ještě mladý. Ale tak když je to posledních pár hodin před odletem, tak asi svolil.

Ted stojím před vchodem a vzhlížím vzhůru na panelák, který byl po několik měsíců mým domovem. Bude se mi po něm stýskat.

Jin mezitím odemkl vchod a podržel mi dveře. Já vyběhl schody a odemkl si dveře od bytu. V prázdné předsíni stal můj kufr plný věcí ze Seoulu.

Nesmím nad tím přemýšlet. Uchopil jsem kufr a donesl ho až před vchod dolů. Postavil jsem ho na silnici a táhl za sebou až ke chodníku. Otočil jsem se na Jina a málem dostal infarkt.

Bavil se s Taehyungem a Namjoonem. Do prdele. Otočil jsem se a doslova utíkal k zastávce. Nechtěl jsem s ním mluvit. Nechtěl jsem ho už nikdy vidět. Nechtěl jsem cítit jeho omamnou vůni, která by mi znovu popletla hlavu. Nechtěl jsem slyšet jeho hlas, po kterém mi běhá mráz po zádech. Nechtěl jsem---. Dost Jungkooku. Zase na něho myslíš.

Na chvíli jsem zastavil a vytáhl si sluchátka. To je jediná věc, která mi pomůže zahnat špatné myšlenky. Pustil jsem si tu hudbu sakra nahlas a vydal se k zastávce, která byla přímo přede mnou.

Když jsem docházel zrovna přijížděl autobus s konečnou zastávkou na letišti. Jeej. To mi vyšlo.

Nastoupil jsem a zaplatil si jízdenku až na poslední zastávku. Sedl jsem si a opřel si hlavu o okénko.

Autobus se rozjel a já pozoroval ubíhající ulice Seoulu. Bude mi to tu chybět. Ale přece se sem ještě vrátím. Tak proč z toho dělám takovou vědu.

Vystoupil jsem před letištěm a začal mi zvonit mobil. Vytáhl jsem si ho a hned ztišil. Nechci teď s nikým mluvit.
Vstoupil jsem do letové haly a podíval se na tabuli. Letí mi to za dvě a čtvrt hodiny. To je ještě dost času.

Prošel jsem všemožnými kontrolami a ještě se zastavil v obchůdku něco si koupit. Konečně sedím v letadle a mířím pryč ze Seoulu.

Ach Seoul. Město plné mých nových zážitků. Můj první sex, poprvé jsem bydlel sám s hyungem, studium na univerzitě, konkurz na stálou práci, který se však moc nevydařil. Všechno bývalo dokonalé.

Cesta byla klidná a v Busanu jsem vystoupili už za šera. Bylo ještě vcelku teplo, za což jsem byl rád, protože jsem měl jenom tričko a lehkou mikinu.

Během čekání na kufry jsem si zapnul na telefonu normální ne letový režim a mobil začal nepřetržitě vrnět v záplavě zpráv a zmeškaných hovorů.

Byli tam zprávy úplně od všech, já se však rozhodl napsat jenom Jinovi.

Me:
Ahoj hyung, jsem
v pořádku v Busanu.

Jin:
To je dobře, Kookie.
Pozdravuj ode mě rodiče.

Svůj kufr jsem nakonec asi po hodinovém čekání obdržel a konečně mužů jet domů k rodičům. Nebyl jsem tu asi půl roku, takže si ulice Busanu ještě trochu pamatuju a vím, jak to tady chodí.

Nastoupil jsem do autobusu, který mě zavezl na autobusové nádraží, kde jsem přestoupil na spoj přímo k mému bydlišti. Jsem rád, že je večer a nikoho známého tu nepotkám.

Domu jsem přišel už za tmy, ale to mi nevadilo. Hlavně že už jsem doma.

Stojím u chodníčku vedoucího k našemu domu. Bydlíme v řadovém domě někde v prostřední části. Je hezké být zase doma. Vybíhá mi v hlavě spousta vzpomínek.

Pomalu se vydám ke vchodu a mačkám tlačítko od zvonku. Už se moc těším na mámino jídlo.

✅