The Goddes from Midgard {Loki fanfic}

VII. Helma

Další den ráno jsem vstávala vcelku brzy. Oblékla jsem se do bílého Adidas trička svázaného nad pupíkem ve stylu crop topu, černých skinny džínů s dírami nad koleny a přes to jsem si oblékla černou Adidas mikinu. Doplnila jsem to bílýma teniskama stejné značky a vlasy, které mi tvořily lokny, jsem si stáhla do vysokého culíku. Ze svého nočního stolku jsem sebrala složku a otevřela ji. Upřímně jsem se bála, co tam najdu. Vždycky, když nebyl nějaký program, jsem ji zde totiž neměla. A tohle se mi nelíbilo, po včerejšku jsem s ním obzvlášť nechtěla mít nic společného. K mé smůle byl ten strach oprávněný, protože dnes nešlo jen o to ho doprovodit na nějaký výslech nebo podobně. Musela jsem s ním, Thorem a Benem, jako Lokiho doprovod. Thor se totiž chtěl vrátit na loď, kterou se sem dostali a Asgarďané v ní prozatím zůstali. Sice jen do doby, než jim S.H.I.E.L.D postaví nějaké provizorní bydlení tady na Zemi, ale i tak se tam Loki měl jet aspoň podívat. Thor ho chtěl vzít s sebou, což bych neskutečně ocenila, ale Furry ho chtěl mít tady, na základně. A hezky pod dohledem. Mým dohledem...

Složku jsem znovu odložila a rozhodla se chvilku věnovat i té části života, kterou dneska žije většina holek, a vlastně všech, v mém věku. Vzala jsem si mobil a sundala z něj černý matný kryt, který na sobě měl pouze, sotva patrné a také černé, logo S.H.I.E.L.D.u, který jsem používala hlavně, abych ho nerozbila. Otevřela jsem šuplík vedle postele a po chvilce vybrala průhledné pouzdro, s pouze decentním zdobením. Stoupla jsem si k zdrcadlu a vyfotila pár fotek, načež jsem jednu zveřejnila na instagramu. Říkejte si co chcete, ale je mi devatenáct a chci být, aspoň z části, normální.

„Ahoj, jak ses vy-“

„Ten idiot má jet s Thorem za Asgarďany a hádej, kdo tam musí s nima!“ rozhodila jsem rukama, ani jsem Tess nenechala doříct větu.

„Klid, nějak to zvládneš, jako vždycky. Navíc mi přijde, že už jste byli docela v pohodě...“ mluvila opatrně, aby mě nevytočila ještě víc. Nevím, proč jsem bouchla až teď, když jsem byla mimo svůj pokoj.

„V pohodě? S ním? To je nemožné. Po tom, co udělal, jsem myslela, že už to horší být nemůže, ale včera se překonal.“ odpověděla jsem jízlivě.

„On zkoušel i tebe...“ v očích se jí najednou zračil strach, větu radši ani nedořekla.

„Ne, to už by nedýchal. Ale upřímně bych byla radši, kdyby to zkusil. Navíc bych ho mohla oprávněně zabít, zatímco takhle s ním pořád musím trčet v jedné budově.“ založila jsem si ruce na hrudi a odfrkla si. Tess se jen nejistě nadechla a už chtěla něco naznačit rukou, pravděpodobně ukázat za mě, když jsem jí předběhla.

„Vím, že přišel a poslouchá. A co?“ protočila jsem nad tím očima a odešla, abych si mohla dát kafe. Na jídlo jsem opravdu neměla náladu, ale probrat jsem se potřebovala.

~~~

Ani jsem se neobtěžovala s převlékáním a došla ke quinjetu, co nás měl dopravit na místo. Tam už stáli Avengers, kteří nás z nějakého nepochopitelného důvodu, pravděpodobně, chtěli vyprovodit a všichni, kdo měli letět. Vedle hrdinů dokonce stála i Tess. Všechny jsem přelétla odměřeným pohledem. Během chvilky jsem se však zarazila a pohled vrátila na Lokiho. Mimo toho svého kostýmu na sobě tentokrát měl i tu největší zrůdnost, co jsem kdy viděla. Velké rohy mu trčely ze zlaté helmy. Sklonila jsem hlavu, kousla se do rtu a sevřela víčka k sobě. Téměř hned jsem je však opět otevřela, načež jsem se podívala zpátky. V periferním vidění jsem si všimla, jak mě má nejlepší kamarádka pobaveně pozoruje. Věděla, čemu se snažím zabránit. A tušila, že se mi to nejspíš nepovede. Jakmile se mi pohled znovu zabodl do té věci, z pevně sevřených rtů se mi začal tvarovat úsměv, načež jsem vyprskla smíchy. V tu chvíli se na mě všichni nechápavě otočili.

„Co je tady tak vtipného?“ zeptala se nechápavě Vdova.

„Jsem snad jediná, kdo si všiml... Tý věci na jeho hlavě?“ dostala jsem ze sebe, když jsem se uklidnila. I tak jsem ale pořád nebyla daleko od dalšího záchvatu.

„Jo, tu příšernost nosí furt. Ale nikdy mi to nepřišlo vtipný.“ pokrčil Stark rameny.

„Já jsem Bůh, ta helma je důkaz mé moci!“ rozčílil se Loki načež jsem se, znovu, zasmála.

„Bůh nebo kdokoliv, takovému přešlapu se nejde nesmát.“ založila jeem si ruce na hrudi.

„Přešlapu?“ ozvalo se několik přítomných.

„No poku se na to podívám z pohledu návrhářky, je to naprosto nepřiměřený k tomu tvému kostýmu.“ začala jsem a na poslední slovo dala důraz. Nebylo to poprvé, co jsem tak jeho oděv nazvala a bylo mi jasné, že ho tím moc neusmířím.

„A nejen vůči tomu je to totálně mimo. Něco podobného nebylo v módě snad nikdy a nikde. To i ti lidé ve středověku měli kolikrát větší vkus. A z toho co vím to nebylo populární ani na Asgardu.“ Upřímně? Neskutečně jsem se ve vyjadřování svého názoru vyžívala.

„A ty tady vlastně děláš co?“ zamračila jsem se a drze svůj ukazováček namířila přímo na Starka, který místo u Avengers stál u lidí, se kterými jsem měla letět, také připravený k nástupu do quinjetu.

„Chtěl s náma, prý se podívat na Asgarďany. Navíc jsme potřebovali pilota.“ odpověděl mi za něj Ben.

„Určitě ho zajímá banda lidi z vesmíru. Je to Stark, bude to záminka. A mimo to, že ty bys to taky nějak zvládl řídit, jsem tady já.“ zamračila jsem se.

„Ano, ale ty jsi doprovod, kdyby se z návštěvy vytvořil problém, nebo by se něco přihodilo. A přitom nemůžeš sedět u řízení.“ vložil se do toho Tony.

„Ať už to mám za sebou.“ protočila jsem očima a zamířila ke quinjetu.

„Dovnitř, hned.“ nesmlouvavě jsem Lokiho probodla nenávistným pohledem, abych se ho, pokud možno, nemusela dotknout. S otráveným výdechem se tedy vydal za Starkem, Thorem a Benem.

„Ne každý může jen tak zahodit sto let.“ popadla jsem ho za zápěstí a se škubnutím jej začala táhnout za sebou rychleji. Při tom jsem v nestřeženém okamžiku, těsně před tím, než jsem Lokiho pustila, svou dlaň trochu rozehřála. No dobře, možná jsem mu trochu spálila ten jeho příšerný hábit, ale kdo by to řešil?

✨ Jeg elsker deg ✨