The Goddes from Midgard {Loki fanfic}

XXVIII. Něco ti ukážu

„Tvá moc sílí. A s tím se objevují i noví nepřátelé, kteří jí budou chtít." Heimdall přesměroval svůj pohled na mou osobu.

„Ja vím, to ale neznamená, že mi hned musíš lézt do snu. Nebo se o to alespoň pokusit." pohled jsem mu oplatila. Ty zlaté oči mne vždy fascinovaly.

„Chtěl jsem tě pouze varovat. Blíží se chvíle, kdy budeš muset dát najevo, na čí straně vlastně stojíš."

„Nejsem týmový hráč. Jsem čistě na mé straně, jenom spolupracuju s těmi, u kterých je to zrovna výhodné. Vždy jsem to tak dělala."

„Budou se ti snažit ublížit, nikdo z nich ve skutečnosti není tvůj přítel." stále mluvil tak klidně.

„Jak jsi sám řekl, má moc ještě stále není v plné síle. A přesto se již zvládne vyrovnat černé magii. Nemám z Lokiho strach. Ani z ostatních." zavrtěla jsem hlavou.

„Loki proti tobě nepůjde silou, je chytrý. Ví, že by to nemělo cenu."

„Snaží se mě zmanipulovat, já vím. Zatím nemám problém dělat co chce aby si myslel, že mu to vychází, ale... No, kdyby se objevil problém, kdykoliv se mu postavím. I kdyby ho to mělo zabít." opět jsem se zahleděla ven. V duchu jsem zaklela nad tím, že to z nějakého důvodu nevyznělo tak přesvědčivě, jak bylo v plánu.

„Stále máš však otázky, na které jsem neodpověděl." ozvalo se po chvíli ticha. Povzdechla jsem si.

„Jak velká může má moc být, kde jsou její hranice?" snažila jsem se, abych zněla stále stejně nezaujatě. V duchu to však byla otázka, kterou jsem si pokládala snad od prvního tréninku s Lokim. Nebyla jsem si ale jistá, jestli mi to Heimdall bude ochotný říct. A fakt, že tu informaci tolik chci, by mohl působit, jako že s tím mám nějaké postranní plány. Což na druhou stranu úplně popřít nemohu...

„I přes to, že zatím pracuješ především s živly, tvá hlavní moc souvisí s energií. A spolu s ní i roste. To je to nebezpečí, tvé schopnosti jsou téměř neomezené." promluvil po chvíli. Nejspíš také přemýšlel, kolik toho smím vědět.

„Myslíš, že bych byla schopna vytvořit... Třeba celý svět?" pokračovala jsem opatrně. Všimla jsem si, že se zarazil. Nejspíš myslel, že se stále vyptávám na svou sílu, ale pak ho napadl i skutečný důvod.

„Nemyslím, že jsi již připravená. Ale ano, v blízké době bys měla být něčeho takového schopna, pokud budeš sílit stále stejně rychle." odpověděl nakonec.

„Děkuju." přikývla jsem a vydala se zpět za ostatními.

„Připrav se. Přijde si pro hůl, ale i pro tebe." uslyšela jsem ještě. To mě donutilo se zastavit.

„Kdy?"

„Brzy."

Tak teď se překonal, tahle odpověď mi opravdu pomohla. Bez něj by mi to vůbec nedošlo...

„Do měsíce určitě, bude chtít tvou moc co nejdříve po tom, co dosáhne plné síly." dodal. Fajn, to už je o něco užitečnější. Najednou mi svitlo.

„Mé narozeniny. V tu chvíli zesílím a pak přijde, nemám pravdu?" přes rameno jsem se na něj podívala.

„Na tvém místě bych je neslavil. Budou tvé poslední."

Překvapeně jsem pozvedla obočí. Nezarazilo mě co řekl, ale ten klid s jakým mi to oznámil. Jako kdyby se se mnou bavil o počasí.

„Oslava nikdy nebyla v plánu." pokrčila jsem nakonec rameny a pokračovala v cestě.