The Goddes from Midgard {Loki fanfic}

XXXVII. Tess

Nat naproti mně už ani neskrývala překvapení.

„Takže mu ještě ke všemu nějakým zvráceným způsobem pomáháš?"

„Ne, to ne. O tom to není," přiznala jsem. Místo odpovědi se mi dostalo jen zavrcení hlavou na náznak, že to stále nechápe. I tak ale nejspíš usoudila, že jí nikam utíkat nehodlám, a vydala se se posadit na židli blíž ke mně. Kousla jsem se do rtu a přemýšlela, jak jí to nějak přijatelně vysvětlit.

„Zkrátka... No tak, přeci nejsi tolik naivní abys věřila, že mi pomohl ovládat mé schopnosti jen tak, z dobré vůle jeho srdce." Natasha se rozesmála, což mě k tomu také donutilo. Dokázala jsem si představit, jak nemožné je pro ni spojit slova jako Loki, dobro a srdce.

„Vzhledem k tomu, že nic takového není, tak máš pravdu, nejsem." přikývla nakonec, „ale odmítám věřit, že bys mu za to dovolila se tě vůbec dotknout, natož takhle." Gestem mi naznačila, že mám pokračovat.

„Vlastně to je přesně takhle. Respektive s ním- My..." Hluboce jsem se nadechla a uhnula pohledem. Nechtěla jsem nahlas přiznat, že s ním mám něco víc. Nemohla jsem. Jestli se to někdo dozví, nejen, že mi Fury přestane věřit a stáhne mě z úkolu, ale navíc se hrozně snížím v očích ostatních agentů, Phila... Dokonce i Tonyho.

„To nemůžeš myslet vážně." Nevěřícně zavrtěla hlavou. Takže jí nejspíš došlo, co naznačuju.

„Musíš být více specifická co máš na mysli." Jen jsem nad tím pokrčila rameny.

„Co z toho máš? Víš že tě jen zneužívá, že ano?"

„O tom ta dohoda je. Já za to můžu využít jeho moc a učit se pracovat s tou mou. Nemluvě o tom, že najednou tak ochotně pomáhá organizaci. A i když to nikdy nepřiznáš, Loki je atraktivní. Svým, poněkud zvláštním, způsobem, ale je. Takže já z toho mám vlastně akorát samé bonusy." Ušklíbla jsem se, zatímco Natasha protočila oči. Potřebovala jsem tu debatu nějak nasměrovat do situace, kdy ji budu schopná ujistit, že jsem i přesto na straně organizace.

„Jak můžeš, zabil spoustu nevinných lidí. Spoustu dobrých agentů. Nemluvě o tvých ro-"

„Rodiče do toho netahej. Je to minulost, co se stalo, stalo se, už to nezměním. Jenom doufám že víš, že mu to nikdy neodpustím. Nikdy nebudu schopná ho přestat nenávidět, nikdy ne úplně. A i kvůli nim potřebuju abys mi věřila když říkám, že je to jenom dohoda výhodná právě pro nás, není v tom nic, co by ohrozilo organizaci nebo dokonce Midgard." Dívala jsem se jí zpříma do očí a najednou si uvědomila, co jsem právě řekla.

Kdy jsem se z úplné nenávisti dostala do situace, kdy ho nedokážu úplně přestat nenávidět? Kdy mi jeho přítomnost přestala vadit? Co vadit, kdy mi začala být příjemná? Kdy jsem začala mít pocit, že mu v boji mohu věřit a spoléhat se na to, že mi pomůže? Proč jsem najednou tak naivní? Zavrtěla jsem hlavou a snažila se zahnat to obrovské množství otázek, na které jsem neměla žádnou odpověď.

„Víš, že se tě pouze snaží zmanipulovat?"

„Vím, ale také si uvědomuji, že se to dá hrát na obě strany." Sebejistě jsem se na ni usmála. Natasha nade mnou jen pobaveně zavrtěla hlavou. Dál nejspíš přemýšlela, co by mi ještě mohla vyčíst. Já se mezitím snažila vymyslet, jak ji donutit si to nechat pro sebe, a tak bylo několik minut ticho. Nakonec to byla ona, kdo promluvil.

„Nikomu to neřeknu."

„Ale... Proč?" Říct, že mě to zarazilo, by bylo málo. Nat si na to povzdechla.