The Goddes from Midgard {Loki fanfic}

VI. Srdce

„Začínáš mě nudit." oznámil mi, dýku si zasrtčil zpět za opasek od kalhot a díky tomu již nedržel jak zbraň, která se doteď nacházela u mého krku, tak mne samotnou.

„Takže když mi jednou nemůžeš zopakovat ten tvůj monolog, tak najdeš něco jinýho?" zavrtěla jsem nad ním hlavou. On mezitím ustoupil a otočil se ke mě zády. Já tak nemusela dál stát zády natisklá na strom za mnou.

„Monolog?" rozhlédl se po lese. To už jsem stála na straně vedle něj.

„Jo. Takový to, že se nemám snažit bojovat za pomoci něčeho, co ještě perfektně neovládám. Naposledy jsem to slyšela včera." odfrkla jsem si.

„Ty jsi marná." zavrtěl hlavou.

„No dovol? Jen počkej, to si řekneme za měsíc. Nebo až někde budeme trčet a já nás, narozdíl od tebe, zachráním." zamračila jsem se na něj a založila si ruce na hrudi. Loki, s jeho typickým lhostejným výrazem, jedno obočí vytáhl výš a hlavu natočil mým směrem. Když jsme se dál ani jeden nehýbali, párkrát mu zacukali koutky. Na to jsem v odpověď přihmouřila očima. To už se však rozesmál.

„Můžeš mi vysvětlit, proč vrchol tvého projevu jakýchkoli emocí vůči ostatním u tebe je vražedný pohled, ale kvůli mě se klidně rozesměješ?" hraně jsem rozhodila rukama.

„Stává se. A nesměji se kvůli tobě, ale tobě. Navíc nejen, že máš mnohem vyšší IQ jak můj bratr, ale taky nepatříš, teda alespoň ne úplně, k těm kry- Lidem." opravil se rychle.

„Je smutný, jak o Thorovi mluvíš za jeho zády, když on tě má tak rád." také jsem se zasmála.

„A ty to máš podobně, pokud vím." vydal se zpět, směrem základny.

„A ty tady bydlíš?" zeptal se po chvíli tiché chůze a hlavou kývl směrem k budově, která se před námi rýsovala.

„No... Po tom, co tady jste skoro tři týdny, bych řekla, že sis všiml, že ano."

„Proč nežiješ v nějakém městě blízko? Heimdall taky nespal u Bifrostu."

„Heimdall spí?" zeptala jsem se na rovinu.

„No... Vlastně ne." Loki se poškrábal za krkem a já se znovu rozesmála.

„Takže, proč?" pokračoval hned, nejspíš abych se uklidnila. Jestli mu něco vadí, pak je to, když se mu směju. Ale to se shodou okolností stalo jednou z mých oblíbených aktivit.

„Protože tady jsou kdyby něco připravení, takže je mnohem menší riziko, že si to sem nakráčí někdo, kdo... Komu nevyšly plány na ovládnutí světa, ve kterém vyrůstal a tak si chce podmanit aspoň Zemi, takže se nemusím evakuovat jinam, protože tady mi nikdo nezničí pokoj." pokrčila jsem rameny.

„Budeš ke mě někdy upřímná?" svůj zrak přesměroval na mě.

„Mohla bych se zeptat stejně. Ale ono to je pravda, jen ne úplná." bránila jsem se.

„Proč s ním vlastně jsi?" zeptal se Loki zničehonic po chvíli. A já už doufala, že se dočkám i ticha...

„Nechápu, jak to myslíš." odpověděla jsem a stále neutrálně koukala před sebe i přesto, že bůh měl hlavu natočenou mým směrem a jeho oči rentgenovaly celou mou osobu.

„S tím agentem. Připomíná mi Thora." řekl, to už jsme však byli v podstatě u jeho pokoje.

„Jak ti Jacob může připomínat Thora? Nepotřebuješ brýle?" pobaveně jsem povytáhla obočí.

„Brý- co?" nechápavě svraštil čelo, nad čímž jsem mávla rukou. Asgarďanům ani Jotunnům se pravděpodobně zrak nezkazí...

„No, nepřipadá mi, že by měli nějak víc rozdílnou inteligenci a chování. Oba jsou namyšlení a egoističtí, myslí hlavně na sebe, snaží se vést, ale sami potřebují vůdce, aby dokázali, co chtějí nebo potřebují." vysvětlil, to už jsme vešli k němu. Zastavila jsem se vedle stolu na druhé straně místnosti a Loki zůstal asi metr ode mě.

„Až na tu inteligenci, jsi teď zvládl perfektní popis boha lží, gratuluji." usmála jsem se.

„Já nepotřebuji vůdce, já jsem byl zrozen pro trůn! Stejně jednou pokleknete." dodal, po první hlasité větě už polohlasem.

„Navíc, pokud ti přijde, že jsem schopná milovat někoho takového, nejspíš se k němu hodím, ne?" prohodila jsem jen tak mimoděk.

„Ne, ty jsi jen zaslepená. Navíc, jsi jen poloviční Midgarďanka, takže tady pořád je šance, že jeho život je vůči tomu tvému prchavý. Plus ty jsi hezká, mladá, mocná, chytrá... Máš na víc. A řekl bych, že nejsem jediný, kdo si to myslí. Radši ani nechci vědět, jak se někdo s egem jako máš ty hádá s někým jako on. A že to taky musí být často." dodal a já se kousla do rtu.

„Sice je to u tebe nezvyk, ale stejně ti za ty komplimenty nepoděkuju. Radši mi laskavě vysvětli, co tímhle sleduješ. O co ti jde, Loki?" pokračovala jsem rovnou.

„Mě by mělo o něco jít? Jen říkám, že by ses měla vykašlat na ubohého Midgarďana a najít si někoho rovnocenného." pokrčil rameny, ruce opět spojené za zády.

„A koho? Ještě jsem o nikom takovém neslyšela... Och, nedoufáš snad v takové štěstí?" zeptala jsem se posměšně, když mi došlo, na co naráží.

„To pro tebe by to mělo být štěstím." odpověděl mi sotva slyšitelně.

„No, jsem poctěna." řekla jsem mu.

„Tak poslouchej!" začal, vzal mne pod krkem a má záda přitiskl na stěnu kus za mnou. Jen jsem se pobaveně usmála. Najednou jeho stisk zvolnil a i přesto, že navenek nepohl jediným svalem v obličeji, poznala jsem, že vede vnitřní boj. Stále jsem však netušila, o co mu jde a co se snaží porazit. Udržovali jsme oční kontakt s vědomím, že jsme oba moc zaujatí na to, abychom prohráli a odvrátili zrak. Nakonec ten jeho však sjel na mé rty.

„Loki? Uvědomuješ si, jak vypadá to, co právě děláš?" zeptala jsem se nevěřícně. On se však místo toho nadechl a začal svůj obličej ještě více přibližovat k tomu mému. Rukama jsem mu zatlačila do hrudi a hlavu dala na stranu. On mi však svou rukou, kterou měl doteď přišpendlenou vedle mě, chytil bradu mezi svůj palec a ukazováček a natočil si mne zpět k sobě.

„Nebraň se tomu." šeptl.

„Nemůžeš si brát, co chceš." odpověděla jsem mu a pokusila se co nejvíc zaklonit.

„Jsi si tím jistá?" hlavu naklonil mírně na stranu a stále se přibližoval. Než jsem stihla jakkoli zareagovat, už své rty vášnivě přitiskl na ty mé. Jakmile se tak však stalo, využila jsem svou moc a nechala mé dlaně mírně vzplát. Hned, co to Lokiho začalo pálit, zarazil se. V tu chvíli se však přestal soustředit a já ho tak byla pomocí větru schopna odstrčit na druhou stranu místnosti.

„Jak se opovažuješ!?" vyletěl okamžitě.

„Já!? Jak se já opovažuji!?" několika kroky jsem došla až k němu a po cestě si vzala dýku, která doteď byla položena na stole. Ruku jsem natáhla před sebe tak, že se hrot dýky dotýkal jeho hrudníku. Byla to asgardská dýka a to znamenalo, že jsem byla schopná ho zranit, což on moc dobře věděl.

„Co si to ty dovoluješ!? Nemůžeš si brát co se ti zlíbí, ne na Zemi! A hlavně ne mě! Chci to udělat už od začátku, ale doteď jsem se držela, teď mě však poslouchej," poslední větu už jsem nekřičela, ale můj tón byl stále do dost nebezpečný.

„Ještě jednou jedinkrát na něco takového jen pomyslíš, natož o tom budeš mluvit, nebo se mě dokonce znovu dotkneš a já ti přísahám, že Thorovi osobně přinesu tvé srdce." zasyčela jsem. Dále jsem již neměla potřebu mu nějak zvlášť vyhrožovat, pod jeho hrdou maskou jsem totiž jasně viděla, že je z mého chování vcelku nervózní. Bylo mu jasné, že já neblafuji. A obzvlášť ne o těchto věcech. Naposledy jsem mu krátce pohlédla do očí a poté zamířila pryč.

✨ Jeg elsker deg ✨