The Goddes from Midgard {Loki fanfic}

XVII. Runy

Znovu jsem se podívala na hůl a tentokrát se zaměřila na znaky, které do ní nejspíš někdo vyryl. Runy, už jsem o nich četla v mytologických knihách. Zamračila jsem se. Jak je možné, že-
„Děje se něco?“ přerušila mé myšlenky Daisy.
„Ne, jenom jsem o tom už četla a musíme najít všechny části.“ zavrtěla jsem hlavou a snažila se vzpamatovat. Potom jsem se otočila čelem k bohu lží.
„Loki, zvládneš to přečíst?“ opět jsem to myslela spíš jako oznámení. Bůh mi kladně přikývl a očima stále bloudil po hologramu.
„A řekneš jim to teda?“ dodala jsem, abych ho navedla k odpovědi. Nejspíš mu ale došel můj náznak, protože svůj ledový pohled zabodl do mých očí. Hlavou jsem kývla směrem ke stolu a poté přerušila oční kontakt.
„Je to proroctví. Z Jotunnheimu. Je o tom, že ta hůl patří Jotunnům a že jim hůl zůstane skrytá, až dokud s ní někdo nevezme život.“ řekl, jakoby se nic nedělo.
„Četla jsem o tom. Odinův otec na to seslal kouzlo. Dokud někdo nespojí ty části a nevezme s holí něčí, nevinný, život, Jotunné ji nemohou ovládnout, aniž by je to zabilo.“ doplnila jsem ho.
„A nevíte, kde by se ta hůl mohla nacházet? Musíme ji zajistit, ať už má ten první kus kdokoliv.“ rozhodl Mack a pohledem kmital mezi mnou a Lokim. Pokrčila jsem rameny a podívala se na boha.
„Je skrytá všem pro případ, že by Jotunné k jejímu nalezení chtěli někoho využít.“ oznámil a zamířil pryč.
„Slyšeli jste. A podle všeho už jste tu hůl jednou našli, takže... Do práce.“ s úsměvem jsem na ně mrkla a zamířila za Lokim.

„Kde jsi to o té holi četla?“ začal, jakmile jsme se objevili u něj v pokoji, kde nás nikdo nemohl slyšet.
„Doma- Na základně u New Yorku mám v pokoji knihovnu. Pokud sis toho nevšiml, je plná knih o norské mytologii.“ odpověděla jsem klidně.
„Takže jsi neřekla všechno, co tam bylo napsáno a já to nepřečetl nahlas?“ přiblížil se ke mě nebezpečně blízko.
„To taky. Musí mi věřit. A mít motivaci a informace, aby tu hůl našli.“ hrdě jsem pozvedla bradu a trochu mu zatlačila do hrudi. Zamračil se, ale nakonec přeci jen o krok ustoupil.
„Jak je možné, že jsi to přečetla, kde ses to naučila?“ zeptal se.
„Nikde. Přísahám, že jsem viděla asi dva ty znaky v jedné knize, pak až tady na tom hologramu.“ pokrčila jsem rameny.
„V tom případě je však nemožné, abys tomu rozuměla.“ zavrtěl hlavou.
„Pravděpodobně to bude patřit k mému původu.“ napadlo mě.
„Nejspíš, ovšem to bych věděl.“ zaprotestoval.
„A co takhle, kdybychom si narovinu řekli, žes to věděl, abys nemusel lhát i mě, když už jsem na tvé straně?“ navrhla jsem.
„Z čeho usuzuješ, že jsem ti o nějakých schopnostech neřekl? Nemám k tomu sebemenší důvod.“ s rukama spojenýma za zády udělal krok ke mě.
„Ale no tak.“ uchechtla jsem se.
„Jak dlouho chceš předstírat, že jsme k sobě upřímní?“ napodobila jsem ho. Stáli jsme od sebe asi patnáct centimetrů, takže jsem musela mít zakloněnou hlavu, abych Lokimu viděla do obličeje. Jen tázavě povytáhl obočí.
„Přestaň tvrdit, že sis nenechal pro sebe schopnosti, které se u mě ještě mají projevit a já přestanu říkat, že vím jenom o těch, o kterých jsem ti řekla.“ usmála jsem se. Hned, co se nadechl na odpověď, znovu jsem nasadila neutrální obličej a odešla pryč. Na chodbě jsem si úlevně vydechla a poté opět zamířila do řídící místnosti.

Zastavila jsem se ale těsně před vchodem do Mackovi kanceláře tak, aby mě nikdo v té místnosti neviděl a poslouchala.
„Nezvládám to May. Kdyby tady byl-“
„Ne. Udělal by to jinak, ale to neznamená, že to nezvládneš. Věděl co dělá a rozhodl, že nejlepší bude, když dá velení tobě. Tak ho nezklam.“ řekla rozhodně.
„Prostě mu zavolej.“ odpověděl jí Mack.
„Nikdo neví, kolik-“
„Chci jen radu, názor, nemusí se sem hned vracet.“ přerušil jí. To nemůžou říct něco podstatného?
„Bojím se, že právě to bude chtít.“ tímto nejspíš celý hovor ukončila, protože se vzápětí ozvaly kroky vedoucí mým směrem. Nemohla jsem nikam utéct aby jim nedošlo, že jsem je slyšela. Rychle jsem vešla do průchodu a přitom zaklepala na otevřené dveře.
„Potřebujete něco, agentko...“ zasekl se.
„Starková, pokud to potřebujete vědět. Ovšem preferuji, když mě ostatní neoslovují jménem.“ pousmála jsem se. Musím s nimi vycházet.
„Jinak ano, potřebuju. Chci vědět, jestli máme nějaké podezření na lidi, co vzali ten první kus hole nebo někoho, kdo by nám mohl poradit s tím, kde jsou ty ostatní.“ došla jsem až k jeho stolu.
„May akorát odcházela zavolat někomu, kdo by mohl mít kontakty. A co se týče té první části... Máme dvojici, která by ji mohla mít. Ale opravdu nevíme, kde by mohli být.“ vysvětlil mi ochotně, zatímco Melindě hlavou naznačil, že má jít.
„Ještě něco, s čím pomohu?“ dodal. O kom jste se před chvílí bavili? bylo první, co mě napadlo.
„Dej mi ty jména a nevíš o mě, dokud něco nezjistím.“ řekla jsem nakonec.
„Chceš do terénu?“ odpověděl pobaveně.
„Oficiálně si tady hraju na Lokiho chůvu, takže maximálně můžu zkusit pár mých lidí nebo různých databází. I když, kdyby se ti podařilo mě taky dostat k nějaké akci, byla bych ti vděčná.“ usmála jsem se.
„Jak jsi řekla, jsi tu od toho, abys ho hlídala, takže tě bez něj v podstatě nikam nedostanu. Navíc tady je většina lidí ráda, když má chvíli klid místo toho, aby jim hrozila smrt, takže moc nadšení z akce nebývají.“ dodal.
„Tak mě neber jako člověka.“ pokrčila jsem rameny. Jakmile mi dal ty jména, vykašlala jsem se na původní plán jít do řídící místnosti a zamířila k sobě. Musím říct, že jsem si docela zvykla. Přeci jen, je to jen další základna, takže pro mě nic neobvyklého. Věděla jsem, že mým úkolem je mít boha lží v podstatě pořád na očích, ale věřím mu. Vím, že to není správné, ale má motivaci. Jestli chce tu hůl najít, musí spolupracovat. Navíc ví, že, minimálně teď, když má ten náramek, aby nepoužíval schopnosti, je proti němu S.H.I.E.L.D ve výhodě a byla by blbost se prozradit.