The Goddes from Midgard {Loki fanfic}

XXXIII. Bohyně

„Jsi si jistý? Myslíš, že ví kde je základna?“ Rozešla jsem se za ním. Ani trochu se mi nelíbilo pomyšlení, že jsem tam všechny nechala ve chvíli, kdy by Obři mohli zaútočit.

„Našla tvou moc když zesílila i u Asgarďanů, kde je samo o sobě hodně magie. Ta základna bude ještě jednodušší, ví to přesně. Až se vrátíme, musíš se naučit dělat silnější krytí,“ vysvětlil mi.

Po cestě ven jsme minuli ještě asi dvě hlídky, ovšem to bylo všechno. Když jsem se zamyslela, tak měl pravdu, mělo by jich zde být víc...

Když jsme opět vyšli, do tváře mě udeřil prudký, studený vítr. Nasadila jsem si kapuci tak, abych byla schopna alespoň vidět a pokračovala v cestě.

„Na druhou stranu, možná mi to svou návštěvou poněkud ulehčí,“ poznamenal provokativně. Věnovala jsem mu tázavý pohled, zatímco jsem znovu zhmotnila Tesserakt mezi mýma rukama.

„Pokud Obři zabíjí všechny na té základně, nejen, že se mi už nebude mít kdo postavit, ale navíc budeš mít další důvod se přidat na mou stranu.“ Loki se sebevědomě usmál a přistoupil blíž k vytvořenému průchodu.

„Věř mi nebo ne, ve chvíli, kdy Jotunné všechny povraždí, nechám to celé shořet i s tebou.“ Úsměv jsem mu oplatila a prošla jako první.

Lokiho tvrzení, že byl S.H.I.E.L.D. poctěn návštěvou, se mi potvrdilo hned, jak jsem se opět objevila v zasedací místnosti. Pár metrů ode mě se nacházel jeden z Obrů a akorát se chystal vyrazit mým směrem, aby mohl zaútočit. Spojené ruce jsem automaticky pozvedla před sebe, oddálila je jednu od druhé a uchopila hůl, která se mezi nimi objevila.

Když se tak stalo, vytvořila jsem před sebou ohnivou stěnu. Ta pohltila blížícího se nepřítele ve chvíli, kdy do ní udeřil. Sledovala jsem, jak se Jotunn přede mnou měnil v páru. Sundala jsem si kapuci a zaznamenala, že velká část přítomných stočila svou pozornost ke mě. Netrvalo však ani dvě vteřiny a všichni znovu pokračovali v boji.

Otočila jsem se za sebe a všimla si, jak na podlaze leží Spider man a podpírá se na loktech. Byla jsem si jistá, že kdybych se tam neobjevila, byl by obětí právě toho Obra. Natáhla jsem ruku, abych mu mohla pomoci vstát.

„Neboj, ty neuhoříš.“ Pobaveně jsem se usmála, když se neměl k jakémukoli pohybu. Nakonec mě tedy chytil a zvedl se. Během toho jsem se rozhlédla, abych mohla zkontrolovat situaci. Loki se už dávno také nacházel v místnosti a bojoval. Hned jsem zaznamenala, že obě ruce i část krku má modré.

V tu chvíli se ke mně ale dostal další z nich. Pomalu jsem začínala cítit vyčerpaní z neustálého používání schopností a tak jsem zvolila klasický boj jako ostatní.

„Loki, já musím,“ křikla jsem napříč místností, když jsem bojovala se třetím Jotunnem. Sice jsem si všimla, že pomalu vyhráváme, ale stále jich zbývalo víc než dost. Bůh se podíval mým směrem a snažil se zjistit, co přesně mám na mysli. Nejspíš si všiml, jak se mi mezi prsty proplétá slabá černá záře.

Zavrtěl hlavou a nadechl se, aby mi odpověděl, k tomu už však nedošlo. Shrbila jsem se, jakmile jsem v boku ucítila prudkou, štiplavou bolest. Když jsem se tam podívala, uviděla jsem ledové ostří, jak mizí v mém boku. Zaslechla jsem, jak mi Loki nakonec odpověděl na souhlas, ovšem v tu chvíli mi bylo úplně jedno, jestli mi to dovolí nebo ne.

Pohledem jsem se Obra zeptala, jestli to opravdu myslí vážně. Chytila jsem jej v místě, kde se z ostří stávala jeho ruka a donutila ho ji vytáhnout. Dlaň, kterou jsem ho stále držela, najednou také zčernala. Sledovala jsem, jak se mu po těle rozšiřují černé pramínky. Můj stisk zesílil, když se mi snažil vytrhnout. U ostatních Jotunnů se objevilo naprosto to samé. Pustila jsem ho a pozorovala, jak se rozpadá ve vybledlé krystalky ledu. Po otočení jsem s úlevou zjistila, že se to stalo všem nepřátelům.