Spojeni osudem [Drarry] ✓

16. kapitola: Hádka, na kterou se nezapomíná

Pohled Harryho:

Najednou se otevřely dveře a mně se naskytl pohled na Rona, jak stojí ve dveřích se zlostně zaťatými pěstmi a nenávistně se na nás dívá. Rychle jsem se od aristokrata odtáhl a vytáhl prsty z jeho vlasů. Jakmile jsem tak učinil, přestal oždibovat můj ušní lalůček a okamžitě se ohlédl směrem, kterým jsem se díval i já. Zřejmě nezaslechl, jak zavrzaly dveře. Ani se nedivím, že je v tuto chvíli tak bledý – ještě víc než obvykle.

Ron zalapal po dechu a já zahlédl, jak se otřásl. „Takže takhle to tedy je!" zakřičel na celou místnost a já se rychle postavil, abych mohl svého kamaráda uklidnit. Pokusil jsem se ho chytit za ramena, ale on se po mě zlostně ohnal a shodil mě zpátky za Dracem na postel. Blonďák mě zachytil a já se na něj vděčně podíval. Kdybych se bouchl hlavou o pelest, asi bych se tvářil jinak.

„Rone..." řekl jsem klidně a opět se vymanil z Dracova sevření. Došel jsem pomalu k Ronovi, ale tentokrát jsem se neodvážil se ho jakýmkoli způsobem dotknout.

„Jak jsi mohl?!" vypěnil a odplivl si na pravou stranu směrem k mojí posteli. „Já myslel, že mě bereš jako bráchu! Myslel jsem, že si říkáme všechno! Já byl takový debil, že jsem si myslel, že bys mi někdy mohl důvěřovat!" vyletěl a silně mě odstrčil. Tentokrát jsem se uhodil o sloupek u postele do hlavy a asi bych spadl, kdyby mě zezadu nepodepřely dvě silné blonďákovy paže. Opět jsem se na něj vděčně podíval. Když viděl, že už se můžu normálně hýbat, pustil mě a odvážně přistoupil k mému kamarádovi.

„Ještě jednou se Harryho dotkneš a slibuju, že neskončíš dobře!" on mě brání? Malfoy mě opravdu brání?

„Ty se do toho laskavě nepleť! Seš jenom hnusnej buzerant, kterej dříve či později stejně shnije v pekle!" podíval se za Draca, směrem ke mně. „Tak moc tě nenávidím! Uvědom si, že díky tomuhle imbecilovi jsi právě přišel o kamaráda!" chtěl odejít, ale já ho rychle chytil za ruku a tím ho zastavil. Jakmile po mě vrhl jeden z jeho vražedných pohledů, ruku jsem stáhl zpátky a o krok ustoupil.

„Já ti to nemohl říct!" ohradil jsem se. „Vždyť ještě před pár dny jsme s Dracem ani nebyli, takže se laskavě uklidni!" vyštěkl jsem na něj.

„Ty moc dobře víš, jak hrozně Malfoye nenávidím – a zrovna s ním..." ukázal na něj. „chceš chodit?! Uvědomuješ si, že tě jenom využívá?! Kdo ví, co mu Voldemort slíbil za to, že tě takhle svede! On tě jenom využívá! Nic jiného v tom nehledej! Jsi opravdu tak naivní, že si myslíš, že tě Malfoy opravdu miluje?! Heh!" odfrkl si. „To určitě! Kdo je jednou Voldemortovým poskokem, zůstane jím do konce života! Už jen to, že ho Brumbál nevyhodil z Bradavic je malý zázrak!" ohlédl jsem se po Dracovi a on se na mě ublíženě podíval.

„To vůbec není pravda." Špitl. „Přestaňte mě všichni srovnávat s mým otcem. Já nejsem jako on." Řekl a posadil se na postel. Jakmile si dal dlaně před oči, přesně jsem věděl, co se děje.

„Draco, ne... Nikdo tě s ním nesrovnává." Snažil jsem se ho uklidnit, ale byl jsem přerušen Ronovým sarkastickým oddechnutím.

„Jo, nikdo!" Zasmál se. „Možná jen tak celá zmijozelská kolej,..." začal počítat na prstech. „havraspárská kolej, mrzimorská kolej a v konečném výsledku i nebelvírská! Vždyť tebe všichni nesnáší! Celé Bradavice se ti smějí za zády a kopou do tebe jak jen mohou!" zašklebil se. „Ani se nedivím, že tě rodiče zavrhli! Kdybych byl tvůj otec – a díkybohu, že nejsem – už bych tě dávno poslal na Ministerstvo kouzel, kde by si s tebou dělal kdokoli, co by chtěl a kdy by chtěl!"

„To stačí!" zavrčel jsem podrážděně, zatímco jsem se snažil blonďáka jemnými pohyby ruky po zádech uklidnit. On ale stále plakal a vypadalo to, že se mi brzy plně zhroutí do náruče.

„To stačí?!" zopakoval po mě tázavě. „Ani náhodou to nestačí! Tenhle bídák a chudák si nezaslouží nic z toho, co se mu stalo! Zasloužil by si, aby ho Brumbál konečně vykopnul z Bradavic, aby ho konečně zavřeli do Azkabanu za napomáhání Ty-Víš-Komu!" snažil jsem se působit klidně, ale ani za mák to nešlo.

„Ještě jedno slovo a přísahám, že vstanu a použiju na tebe Cruciatus! Proti němu už ani slovo!" řekl jsem výhružně a ještě víc k sobě blonďáka přitiskl. Zaslechl jsem, jak Ron řekl něco ve stylu nenávidím buzeranty a odešel dolů do společenky.

Rychle jsem si Draca přitáhl do náruče a silně ho objal. Políbil jsem ho na vršek hlavy a začal se s ním mírně pohupovat ze strany na stranu, abych ho ukonejšil.

„Já nejsem jako on." Špitl a já okamžitě pochopil, že mluví o svém otci. Opět jsem mu věnoval polibek na vršek hlavy.

„Ne, to opravdu nejsi." Řekl jsem sebejistě a čekal, až se na mě Draco podívá. Když tak konečně učinil, po tvářích mu stékaly tenké, ale přitom silné pramínky horkých slz. Pomalu jsem vymotal své ruce a chytil do dlaní jeho obličej. Pohladil jsem mu tváře prsty a tím mu slzy setřel.

„Neplakej prosím." Řekl jsem. Opět se ke mně přitiskl, ale tentokrát se kvůli mně pokoušel nebrečet. Nikdy jsem si nemyslel, že ho takhle uvidím. Tak zlomeného. Tak zničeného. Tak bezmocného...