Spojeni osudem [Drarry] ✓

5. kapitola: Už nemůžu dál

Pohled Harryho:

Seděl jsem na schodech a učil se na test z Obrany proti černé magii, když vtom kolem mě prošla velmi známá postava – Draco Malfoy. Vypadal vystresovaně a podrážděně, ale když jsem se podíval lépe, poznal jsem, že jeho obličej je smáčený slzami.

Hned jak si mě všiml, vrhl na mě nenávistný pohled a rozběhl se někam pryč. Nevím, co se mu zase stalo, ale rozhodně jsem to chtěl zjistit.

Vstal jsem ze studených schodů a rozešel se za ním. Šel jsem pomalu, aby nepoznal, že ho sleduju.

Nakonec se zastavil u Komnaty nejvyšší potřeby, do které i následně vešel. Neměl jsem tušení, co tam chce dělat, ale chtěl jsem to vědět. I přes to, jak se chová, vím, že je to hodný kluk. Někde uvnitř se o to aspoň snaží, ale zvenčí se snaží každého zastrašit a ukázat mu, že je ten nejsilnější. Jsem jediný, kdo měl možnost poznat jeho pravou tvář, za což jsem opravdu rád.

Pomalu jsem vešel dovnitř a zavřel za sebou. Vytáhl jsem si hůlku, a jelikož už je i tady tma, rozhodl jsem se posvítit si na cestu. „Lumos." Řekl jsem do prázdna a má hůlka se ihned rozsvítila. Začal jsem pomalými kroky prohledávat každý kout, jen abych Malfoye našel. Nemusel jsem hledat dlouho, když jsem si všiml, že v krbu plápolá oheň. Přiblížil jsem se tak blízko, jak to jen šlo, a všimnul si Draca, jak sedí u ohně a hlasitě vzlyká.

„Proč zrovna já?" říkal si sám pro sebe. „Já tě tak nenávidím!" vstal a kopnul do jedné z židlí v komnatě. „Já nejsem ty a nikdy nebudu!" zakřičel a klesl na kolena. V tu chvíli se ve mně ozval ochranitelský pud a já se k němu rychle rozběhl.

Jakmile jsem se dotkl jeho kůže, nenechal se přemlouvat a přitiskl svou hlavu na mou hruď. Asi si v té chvíli neuvědomoval, že ten, koho tak objímá, jsem já. Stále brečel a já ho začal jemně hladit po zádech, abych ho ukonejšil. Stále ale vzlykal a já už opravdu nevěděl, co dělat, abych mu poskytl pocit bezpečí.

„Jen klid Draco." Snad poprvé v životě jsem mu řekl jménem. On se zarazil nad barvou mého hlasu a konečně se mi podíval do očí.

„To jsi... ty?" zeptal se a okamžitě vstal. Já vstal taky a snažil se ho uklidnit. „Vypadni!" řekl a já jen zavrtěl hlavou. Nemohl jsem ho v tom nechat samotného. Ať už se stalo cokoliv, nenechám ho, aby se trápil. To není můj styl. „Jdi pryč! Nechci tě tady!"

„Já nikam nejdu." Malfoy mě chytil za hábit, přičemž mě silně odstrčil a já spadl na chladnou zem. Poté si na mě sedl obkročmo a chytil mě za lokty.

„Přestaň!" zakřičel jsem.

„Já už takhle dál nemůžu." Řekl a s bolestí v očích se zahleděl do mých zorniček. Snažil jsem se mu vyškubnout, ale držel mě ve svém sevření pevně, takže jsem se nemohl pohnout ani o centimetr.

„Jak jako, že nemůžeš dál?! Co ti zas kurva přelítlo přes nos?!" podrážděně jsem zasyčel a ještě jednou se ho pokusil shodit.

„Za tohle se ti moc omlouvám." Pomalu si vytáhl z hábitu hůlku a přitiskl mi ji ke spánku.

„Co to děláš?" ještě jednou se na mě ublíženě podíval a poté jsem dokonce uviděl, že mu po tvářích tečou slzy.

„Promiň." Přitlačil mi hůlku ještě víc k hlavě a zavřel silně oční víčka. „Mdloby na tebe." Zaslechl jsem ho vyřknout kouzlo a v tu chvíli mi bylo, jako by mě někdo uhodil kladivem do hlavy. Pomalu se mi zavřely oči a já se propadl do hlubokého spánku.