Spojeni osudem [Drarry] ✓

42. kapitola: Konec školního roku

Pohled Draca:

30. června jsem nemohl zamhouřit oči. Na zítřek jsem se vůbec netěšil, protože podle posledního sčítání bodů se Nebelvír umístil až na druhém místě a hádejte kdo je první? Ano, má bývalá kolej – Zmijozel. Upřímně jsem se netěšil, až uvidím na tváři proslulého zmijozelského šmejda zvaného Theodor Nott zářivý úsměv, až se ukáže, že vyhráli školní pohár. Nikdo z Nebelvíru z toho nebyl nadšený.

Nastal konec školního roku a všichni se odpoledne shromáždili ve Velké síni, kde měla proběhnout velká hostina. Kufr jsem si sbalil už minulý týden, i když to nebylo potřeba, ale muselo to vypadat, že taky odjíždíme. Nechtěl jsem, aby ostatní říkali, že mám protekci a můžu tu zůstat, protože nemám kde bydlet – což je vlastně naprostá pravda. Harry si kufr také naoko sbalil, ale nijak se nezdržoval srovnáváním svých mudlovských triček a jen je házel do bezedného kufru.

Velká síň už při příchodu vyzařovala dosti zelené barvy a u stropů se třepetaly vlajky Zmijozelské koleje. Takže je to pravda – Zmijozel letos opravdu vyhrál. Ještě před rokem bych za tuto skutečnost byl rád, ale teď jsem byl ten nejnaštvanější kluk v celých Bradavicích. Jak nás mohli porazit?

Posadil jsem se ke stolu Nebelvíru a sledoval, jak si sedají i ostatní koleje. Koutkem oka jsem sledoval okolí a druhým jsem pokukoval po Harrym, jestli ho náhodou něco nebolí nebo mu není špatně. On se ale vybavoval s Hermionou a Ronem a nevypadalo to, že by měl nějaké bolesti.

„Klid prosím." Ozval se Brumbál od svého podstavce. Naráz se všechny konverzace v místnosti uťaly a oči všech směřovali k profesorskému stolu. „Jak jistě víte, letos za sebou máme všichni velice náročný rok a tak nebudu svůj proslov nijak zvlášť protahovat." Usmál se na celou Velkou síň. „Tento rok se na čtvrtém místě umístil Mrzimor s 396 body, na třetím Havraspár s 435 body,..." ozval se potlesk. „druhé místo patří Nebelvíru s 480 body a první místo Zmijozelu s 502 body." Od stolu zmijozelských se ozvalo hlasité burácení a tleskání, zatímco má kolej se tvářila, jako by právě všichni z nich spadli z koštěte.

Na stolech se objevilo jídlo a my se do něj hned s vervou pustili. Tak... a teď dva měsíce volna.

Pohled Harryho:

Po hostině se všichni shromáždili ve vstupní síni a loďkami odplouvali po jezeře daleko od Bradavic. S Hermionou, Ronem, Ginny a ostatními jsem se stihl rozloučit už ráno a řekl jim, že tu zůstávám. Hermi se ptala, kvůli čemu, ale já jí odsekl s tím, že jsem nechtěl k Dursleyovým a tak mě Brumbál nechal v Bradavicích. Všichni mí spolužáci to pochopili a nastoupili do loděk beze mě.

Vše jsem pozoroval z okna Nebelvírské věže a pokoušel se jim zamávat; ani jeden mě však neměl šanci spatřit, protože už byli až moc daleko od hradu. Buclatá dáma odklopila obraz a umožnila vstup člověku, kterého jsem tu opravdu nečekal.

„Severusi..." usmál jsem se.

„Ahoj Harry." Řekl smutně a pohled mu spadl na mé bříško. Instinktivně jsem se obranně postavil. „Takže je to pravda. Když nám to včera Brumbál oznámil na poradě, byl jsem docela v šoku. Jsi v pořádku?" zeptal se mě a přešel ke mně blíž. Svěsil jsem ruce podél boků a přikývl.

„Ano, zcela v pořádku."

„Jak se to stalo? Albus mi to nechtěl vysvětlit." Pokrčil jsem rameny a ukázal na pohovku před krbem, kam jsme se oba posadili. Severusův plášť se impozantně zavlnil a dopadl i s jeho tělem na místo, na které jsem ukázal.

„Já sám to moc nevím. Prý se to stává silným kouzelníkům." Posmutněl jsem. „Teď musím s Dracem sdílet pokoje. Úplně sám." Povzdechl jsem si.

„O tom jsem slyšel. Ve východním křídle. Nejsi rád?" opět jsem jen pokrčil rameny.

„Sám nevím. Nevím, jak mám Dracovi věřit, ale je pravda, že se dost snaží." Severus si složil ruce do stříšky a pronikavě se na mě podíval. „Víš, jak jsem ti říkal, že nevím, jestli bych mohl Draca milovat?" přitakal. „A jak jsem ti říkal, že by rodiče byli nešťastní, kdybych byl gay?" Snape si odfrkl, ale přikývl. „Tak teď by ze mě byli nešťastní ještě víc." Zaklel jsem.

„Ale co to povídáš Harry?" optal se Severus ostře, přesně tak, jak obvykle káral své studenty za zpackaný lektvar. „Tohle se nepodaří jen tak někomu a je to ohromné štěstí." Řekl a přes tvář mu přeběhl jemný úsměv. „Byli by na tebe pyšní, stejně jako já." Pozvedl jsem obočí. „Vlastně jsem sem přišel kvůli tomu, abych ti pomohl odlevitovat věci do vašich nových komnat. Brumbál nechce, aby ses namáhal a tak jsem se nabídl, že ti pomůžu. Původně sem chtěl jít Remus, ale já ho uprosil." Představa prosícího Snapea mi připadala velice komická...