Spojeni osudem [Drarry] ✓

27. kapitola: Dopisové šílenství

Pohled Draca:

Vyučování proběhlo dobře. Horší byla dvouhodinovka lektvarů se Snapem. Mí zmijozelští spolužáci na sebe celou hodinu upozorňovali, nepozorovaně kazili mé koleji lektvary, přehazovali štítky s názvy na lahvičkách a další věci jim podobné. Dával jsem pozor, aby nenadělali moc škody, ale jak to tak vypadalo, soustřeďovali se jen na výtvory nebelvírských studentů – na samotné žáky se pro dnešek vykašlali.

Po vyučovacích hodinách jsem zasedl ve Velké síni k obědu a nabral si na talíř těstoviny se zeleninou. Schválně jsem se posadil vedle Grangerové, abych mohl kontrolovat, co ta holka vypouští a nevypouští z pusy. Jak to ale vypadalo, pro dnešek se rozhodla pro mudlovský režim – držet hubu a krok. Jsem rád, že – jak to tak vypadá – dneska ještě nikomu neřekla ani slovo.

„Co se děje Hermi?" zeptala se jí – Levandule? Ještě se pořádně nevyznám v Nebelvírské koleji a jménech jejích členů.

„Nic. To nic." Hermiona se přemáhavě usmála a vrátila se ke svému obědu.

Po jídle jsem zamířil do Nebelvírské věže, abych si mohl po ranním šílenství konečně ustlat. Zatím jsem to nestihl, jelikož nás profesorka McGonagallová zavolala na snídani a poté jsme šli hned na vyučování.

Zastavil jsem se před obrazem Buclaté dámy a řekl: „Zelená tráva." Otevřela mi vstup a já mohl vejít do společenské místnosti, ve které bylo jen pár dívek z šestého ročníku, asi dva kluci z pátého a jedna holka ze sedmého. Neobtěžoval jsem se s pozdravy a rovnou vyšel do chlapeckých ložnic, kde jsem se ještě na pár minut zhroutil do Harryho postele. S povzdechem jsem nasál vůni jeho polštáře a přitiskl si ho k obličeji tak silně, že jsem se jím skoro zadusil.

„Co to tady sakra děláš?!" ten hlas bych poznal kdekoliv, ale zrovna teď jsem si přál, abych ho vůbec nepoznal. Vykoukl jsem zpod polštáře a narazil očima na zelená kukadla, která vyhlížela naštvaným dojmem. Přešel ke své posteli, vytrhl mi polštář z rukou a gestem ukázal na mou postel. „Vypal." Řekl už o trochu mírněji, ale jeho slova byla stejně chladná a plná opovržení. To teď budeme pořád opakovat tu samou chybu? Budeme se pořád hádat kvůli blbostem jako je například to, že jsem si lehl do jeho postele?

Vstal jsem a přešel ke svému rozmerenděnému lůžku, kam jsem si ihned s hlasitým povzdechem lehl. Něco mě ale zatlačilo na záda a tak jsem nadzvedl páteř, abych zpod sebe mohl vytáhnout obálku ve tvaru dopisu, na kterém byl mě velice známý znak – erb rodiny Malfoyů.

Přestal jsem si všímat Harryho, který se uvelebil do svých peřin a snažil se odpočívat. Sedl jsem si a vzal do rukou dopis, který jsem roztrhl navrchu. Rozložil jsem papír vložený uvnitř a začal si ho v mysli číst:

„Draco, Pán zla zuří. Už mi nedovoluje chodit na smrtijedské schůze. O všem informuje jen své největší příznivce a já se mu stal přítěží. Vím, že je těžké uvěřit tomu, že by někdo jako já ztratil přízeň svého pána, také to nechápu. Proč by něco takového dělal? Možná sis myslel, že už ho mám za celé ty roky obmotaného kolem prstu, ale opak je pravdou. Jako spolupracujícího partnera vybral Šedohřbeta a mě úplně odstřihl.

Zrovna jsem ve sklepení – Pán zla mne zde drží spolu s tvou matkou. Temný Pán říká, že výměnou za Pottera nás nechá odejít, ale já tomu stejně nevěřím. Nemám ti za zlé, že se sem nedostaneš – to po tobě ani žádat nemohu.

Znamení zla mi bledne, brzy to začne být zlé. Nikdy jsem neměl podezření, že by se mi Pán zla chtěl takto přehrabovat v magii. Kdybych to tušil, nikdy bych ti nenabízel, abys Znamení přijal též. Myslel jsem, že by se ti líbili možnosti, které bys přijetím mezi smrtijedy dostal. Muži, jako Dolohov nebo Avery jsou toho jasným příkladem.

Narcisa je na tom špatně, ale dostane se z toho, pokud na ní ovšem nebude znovu použit Cruciatus. Má po celém těle modřiny – musí to velmi bolet. Já mám jen lehké pohmožděniny, takže mé zdraví není ohroženo – opravdu jsme oba zatím v pořádku. Doufám, že se cítíš dobře, jelikož tě nemohu navštívit, mám jen zkreslené informace o tvém životě. Pán zla vzkazuje, ať si pospíšíš s předáním Pottera, jinak ti vezme prý to, co máš rád. Zřejmě tím myslí mě a Narcisu, ale neboj, my se ještě umíme bránit. Jsme přece Malfoyovi.

Tuto zprávu píšu takto pozdě, protože mi Temný Pán nedovolil použít pergameny pro sepsání tohoto dopisu, i když jsem ho o to žádal – víš přece, že na žádosti nereaguje. Psal jsem ti před několika dny dopisy, ve kterých jsem řekl tolik špatných věcí, že jsem si to až doteď vyčítal. Nikdo by mi neuvěřil, že je mi líto toho, co jsem ti napsal, ale doufám, že mi to dokážeš odpustit.

Pán zla mi vzal hůlku, prý v ní chce najít nepřečtená kouzla a otisky cizí magie. Mám podezření, že se Temný Pán stává posedlým honbou za mocí. Byl úděsný dokonce i na Bellatrix, což už svědčí o jeho nepříčetnosti.

Do tohoto dne jsem myslel, že se jeho myšlení zlepší, ale nestalo se tak. V tomto dopisu je napsáno prakticky všechno, co jsem ti chtěl říct. Nároky, které jsou na nás s Narcisou nakládány jsou velice složité a těžké. Nějaký ten týden ještě vydržíme, než Pán zla použije na mou hůlku skenovací kouzlo a nezjistí, co všechno jsem se už snažil poslat na Ministerstvo za zprávy. Teď ti ale chci říct poslední věc, u které se bojím, že ti ji nestihnu říct do očí.

Mám tě rád Draco. My oba tě máme rádi. Choval jsem se jako idiot a sloužil Tomu-jehož-jméno-nesmíme-vyslovit jako přístroj pro hromadné vraždění – byl jsem zrůda a plně si to uvědomuji. Vše odpustit nejde – to vím. V minulosti jsem udělal tobě a tvé matce mnoho zlého a chápu, když mi neuvěříš, co v tomto dopisu píšu. Věř ale, že myslím vážně všechno z toho a opravdu by se mi umíralo lépe, kdybych věděl, že mi můj vlastní jediný syn důvěřuje.

Mě a Narcise – nám oběma je líto, že jsme nechali všechno zajít tak daleko. Hodila by se druhá šance a já vím, že nejsem zrovna typ, který by prosil o pomoc, a proto také nečekám, že nám ji poskytneš.

Nemám ti za zlé nic z toho, co děláš, a chci, abys byl šťastný. Teď tě jen žádám, přečti si tento text pozorně. Máme tě rádi Draco. – Tvoji rodiče: Lucius a Narcisa Malfoyovi."