Spojeni osudem [Drarry] ✓

20. kapitola: Konflikt

Pohled Draca:

Ráno začal den k mému překvapení celkem poklidně. Vstal jsem z postele, vzbudil Rona a Harryho s tím, že za chvíli bude snídaně a měli by sebou pohnout nebo přijdou pozdě. Já sám se oblékl do své obvyklé bílé košile a nebelvírského hábitu, který mi kupodivu připadal mnohem pohodlnější než můj starý zmijozelský.

Sešli jsme do společenské místnosti, kde jsme potkali Hermionu, Seamuse a Neville. Chtěl jsem se držet zpátky, protože jsem s nimi moc dobře nevycházel. Vlastně – já nevycházel s nikým.

Seamus se na mě zamračil a poté odklonil pohled zpět k Harrymu. Chvíli o něčem mluvili, ale já je moc nevnímal. Mnohem raději jsem se zavrtal do svých vlastních myšlenek a pocitů.

„Malfoyi!" zakřičel Seamus posměvačně. „Slyšel jsem, žes prej bulil." uchechtl se a podíval se přitom na Nevilla. „Aspoň mi to tak říkal Neville. Prý tě viděl, jak utíkáš hradem a brečíš jako šílenec. Asi musíš mít hodně krutý život, když se musíš utěšovat sám na chodbách." Vzedmula se ve mně vlna vzteku, která byla okamžitě umlčena černovláskovým pronikavým hlasem.

„No, ty máš co říkat Seamusi." Zasmál se s klidným podtónem. „Já nevím, kdo ještě před rokem nutně potřeboval mluvit s Ginny s tím, že jí musí něco nutně povědět." Při této poznámce Seamus viditelně pobledl a okamžitě zmlkl. Myslel jsem, že už bude konec představení, když vtom se najednou za námi ozval Ronův hlas:

„Cos chtěl mé sestře říct?" zeptal se Ron. Seamus se na něj podíval a nervózně polkl, přičemž zbledl ještě víc.

„No, já... To bys asi... Když, to já nevěděl, že..." zasmál jsem se a ihned potom se přesunul na druhou stranu místnosti blíž ke svému příteli. Alespoň myslím, že příteli.

„Co?!" zeptal se Ron o něco podrážděněji a postavil se k Seamusovi blíž. Myslel jsem, že se asi porvou, když vtom Harry vyběhl a rychle se mezi ně postavil. Položil své ruce na Seamusův a Ronův hrudník a tím je zastavil. Oba kluci na sebe zlostně hleděli a já věděl, že tohle nemůže dopadnout jinak, než že se tu za chvíli ocitneme v pořádné pranici.

Najednou se otevřel obraz Buclaté dámy a do naší koleje vstoupila profesorka McGonagallová. Oba se od sebe okamžitě odtrhli a vzdálili se. Harry se vrátil zpět ke mně a pozoroval zlobný profesorčin výraz.

„Co se to tu stalo?!" zeptala se rázně.

„Nic paní profesorko." Řekli jsme všichni najednou a mě to donutilo se mírně pousmát. Harry do mě ale drkl a nenápadně zavrtěl hlavou, jako že na smích není zrovna nejvhodnější doba.

Pořád jsem zvyklý od našeho bývalého kolejního profesora Snapea, že dává trest za každý malý přestupek. Proto mě tak překvapilo, když jsem se od Mcgonagallky dočkal jen mírně naštvaného pohledu, ale žádná nevhodná slova nepadla, za což jsem byl zároveň rád a zároveň nevěděl, jestli je to dobře nebo špatně.

„Řekne mi někdo z vás,..." podívala se na nás všechny a sjela nás zkoumavým pohledem. „kdo tento konflikt vyvolal?" viděl jsem, jak se všichni podívali na Harryho, který stál vedle mě a věděl jsem, že to na něj jeden z těch jeho kamarádů svede. Možná by to nikdo neudělal, ale Seamus vypadal dost naštvaně – ten by se neštítil Harryho profesorce udat.

Když se nic delší dobu nedělo a nikdo nic neříkal, obrátila se zpátky k Ronovi a Seamusovi.

„Oba dva dostanete školní trest. Dostavte se dnes po večeři do mého kabinetu. Pomůžete mi seřadit dokumenty do příslušných skupin." Oba zaúpěli, ale nechali profesorčina slova viset ve vzduchu.

Překvapilo mě, že ani jeden z nebelvírských studentů Harryho nepráskl. Ve Zmijozelu by to probíhalo úplně jinak. Tam by to shodili na prvního člověka, který by se na ně jen zle podíval. Tady probíhá vše jinak,... tak nějak v klidu, řekl bych.

„Měli byste se připravit. Za půl hodiny započne ve Velké síni snídaně a být vámi, tak se tam dostavím včas." S těmito slovy se pomalu otočila na podpatku a odešla z místnosti stejně, jak sem přišla – obrazem Buclaté dámy.

„No bezva!" vykřikl Seamus a otočil se na Harryho. „To tys měl mít ten školní trest. Dobře víš, že já za nic nemohl a stejně ses mě nezastal." Zavrčel.

„Za to si můžeš sám Seamusi!" vyštěkl na něj Ron a šel k němu blíž. „Nemáš mít choutky na mou sestru!" zasmál jsem se, protože až teď mi skutečně došlo, kvůli čemu se ti dva vlastně hádali.

„A to řekl kdo?!"

„Tak už dost!" okřikl je Harry. „Copak to nevidíte? Já myslel, že nebelvírští drží pospolu ať se děje, co se děje." Podíval se na Seamuse. „Tobě se omlouvám Seamusi. Rozhodně jsem nechtěl, abys dostal školní trest, ale začal sis sám." Seamus si odfrkl.

„To jako myslíš vážně Harry?" zeptal se a v jeho očích se objevil zvláštní druh nejistoty. „To všechno jen proto, že jsem o Malfoyovi řekl, že na chodbách bulil?" černovlásek se vedle mě nepříjemně zachvěl.

„Přesně tak! Nikdo nebude Draca urážet." Všichni se po něm a po mě zvláštně podívali. Než jsem se nadál, už se všichni smáli a ukazovali si. Viděl jsem, jak Harry zrudnul. Potřeba uklidnit ho byla obrovská. Bohužel, kdybych to udělal, určitě by si všichni domysleli, co mezi sebou máme.

Harry se otočil a bez pozdravu odešel do Velké síně na snídani. Já se ještě pár vteřin zdržel ve společenské místnosti a poté zamířil spolu s Ronem stejným směrem, kterým se ubíral i Harry.

---

Zdravím vás všechny, co tento příběh čtete :). Doufám, že se prozatím líbí - brzy zde nastanou velké zvraty, tak se máte na co těšit♥.

Dnes přidám 3 kapitoly, jako omluvu za dlouhou absenci. Užijte si čtení a nezapomeňte na hvězdičky a komentáře. Děkuji♥.

PS. Chci připomenout, že před dlouhou dobou se na mém profilu objevila nová povídka (poprvé jsem napsala hetero, ano :D) a myslím, že by se mohla líbit. Prozatím ale není moc známá a čtu ji nejspíše pouze já, proto vás prosím (když si najdete čas), mrkněte na ALVENTA - Světlo v temnotě♥. 

Ve stejném duchu je psána i ALVENTA - Vcítěné tajemství, která je pro změnu opět boyxboy♥ :). Děkuji za pozornost♥.