Spojeni osudem [Drarry] ✓

34. kapitola: Mohl to být osud?

Pohled Draca:

„Zůstaneme tady v Bradavicích." Harry na mě už podruhé za tuto krátkou dobu vykulil oči. „Je tu hezky a jsme tu v bezpečí. Navíc, ředitel přece nikdy nikam necestuje, je tu neustále. Stejně tak i McGonagallová, Snape, Lupin..."

„Ale Draco, tohle nám ředitel nikdy neschválí. Prázdniny jsou od toho, aby si studenti a učitelé odpočinuli. Nemůžeme tady být, je to zakázané. I když, přiznávám, že Dursleyovým by to určitě nevadilo. Ti by byli šťastní, kdyby se mě zbavili." Na chvíli vypadal zamyšleně, než se opět ponořil do vysvětlování, proč zde nemůžeme trávit léto. „Nedovolil by nám to. Akorát bychom mu tu překáželi a..."

„To není pravda Harry a ty to moc dobře víš." Namítl jsem a stiskl mu ruku. „Kdybychom mu řekli důvody, určitě by nás tu nechal. Ochrany hradu jsou dostatečně silné na to, aby nás udržely v bezpečí. Za zkoušku přece nic nedáme Harry a navíc mám pocit, že Brumbálovi už to Pomfreyová stejně stihla říct." Černovlásek se posadil a vypadal, jako by uvnitř sebe sváděl nějaký vnitřní boj. „Já tě nenechám jít nikam samotného." Dodal jsem ještě.

„Draco, přestaň." Řekl a vykroutil svou ruku z mého sevření. „Nehraj si na to zase." Pozvedl jsem tázavě jedno obočí, než jsem se plně zamračil.

„Na co si podle tebe hraju?" celé týdny nedělám nic jiného než to, že u něho sedím, poslouchám ho, pomáhám mu se vším, s čím můžu, utěšuju ho a on mi teď řekne, ať si na nic nehraju? Jako, nevím, jak by bylo vám, kdybyste se kvůli někomu, koho milujete, málem přetrhli a on tomu stěží dokázal uvěřit. Možná je to právě to: Harry mi totiž nevěří, že ho doopravdy miluju a že bych pro něj udělal všechno na světě, jen abych viděl jeho šťastný úsměv.

„Hraješ si na to, že ti záleží na tom, jak mi je. Přitom ti jde jen o to, abys mě dostal do... však ty víš kam." Do postele? Přiznávám, několikrát jsem na to myslel, ale už nejméně týden mě nic takového ani nenapadlo. Mám dost starostí s tím, abych kontroloval, jestli můj přítel nedělá nic proti pravidlům a jestli nejde se svou výdrží až moc do extrémů.

„Na to nemyslím Harry." Namítl jsem a poposedl si k němu natolik blízko, abychom se dotkly boky. Mírně ucukl do strany, ale nakonec tak s menšími obtížemi setrval. „Chci, abys byl v pořádku a abychom mohli začít znovu od začátku. Chci tě chránit – vás oba." A pohladil jsem jeho bříško. „Nenapadlo tě třeba, že to mohl být přímo osud?" Harry vstal a zamračil se.

„Zas ty a ty tvé pohádky. Už několikrát jsem ti říkat, že na to nevěřím."

„Ano, říkal." Dal jsem mu za pravdu a taktéž vstal z jeho postele. „Pokud se ale nemýlím, ani v pohádkách se nedozvíš, jak je možné, aby kluk přišel do jiného stavu. Tohle nejsou pohádky Harry, ale realita. A realita je, že jsi těhotný. Se mnou. A já se postarám o to, abys byl v pořádku a nedělal nic, co by ti něčím ublížilo. Nejde mi o nic jiného než o tvoje bezpečí." Chytil jsem ho za ruku. Chtěl sklopit zrak na své boty, ale já mu chytil bradu a pohyb mu znemožnil. Díval jsem se do jeho zelených očí a říkal si, jak se tohle celé mohlo stát.

Ještě před dvěma lety jsem ho nenáviděl. Vrhal jsem na něj na chodbách kletby a dělal všechno pro to, abych mu znepříjemnil život. Provokoval jsem ho, posílal ho na místa, o kterých jsem věděl, že jsou pro něj nebezpečná; vysmíval se mu před celými Bradavicemi a on si to nenechal líbit. Nenáviděl jsem ho víc než kohokoliv, ale to celé se nějakým způsobem zlomově změnilo. Nenávist se vypařila a zbyla už jen ta stránka mé osobnosti, která toužila po jeho pozornosti – už ne po provokování, urážení, soubojích, ale po něčem hlubším – něčem, co bylo součástí nás obou a stále to naší součástí je.

Opatrně jsem přejel rukou přes jeho ucho k tváři, na které jsem dlaň nechal položenou. „Nikdy mi o nic jiného nešlo, Harry, a i když tomu nevěříš, máš strach, já jsem tady. Fajn, udělal jsem chyby. Kdo je kdy neudělal?" Jemně jsem mu přejel prsty po tváři a on se zachvěl. Je zvláštní, že mě do této doby vedle sebe takto toleruje a nechá mě, abych na něj takto sahal. Jen jsem doufal, že mi najednou odněkud nepřiletí facka. „Já chci být jen s tebou a opravdu nevím, jak jinak ti to dokázat." Černovlásek zavřel oči a silně mi stiskl ruku.

„To není o tom, že bych tomuhle nevěřil. Já... jen nechci, aby si na mě ostatní ukazovali. Nechci, aby mě odsuzovali."

„Harry,..." usmál jsem se. „to, že se ti líbí něco jiného, než ostatním není nic, v čem by ses musel stydět. Ani náhodou se normě nevymykáš a není třeba se trápit kvůli ostatním. Poslouchej mě..." podíval se mi znovu do očí. „Jaká je pravděpodobnost, že někoho z téhle školy po dostudování ještě někdy uvidíš? Maximálně tak Hermionu, Rona, možná někoho z Nebelvíru nebo profesorů, ale to nebude ani čtvrtina školy. Nikdo se ti smát nebude, a pokud ano, dám jim do nosu a ukážu jim, čemu se zase naopak směju já." Černovlásek se uchechtl a neplánovaně mě objal. Trvalo mi jen vteřinu, než jsem si to uvědomil a vmžiku jsem ho tiskl k sobě. Jen tak jsme tam stáli a nevnímali nic kolem – já nic nevnímal a byl tak uvolněný, že jsem měl pocit, že za chvíli vestoje usnu.

Dokonce jsem ani nepostřehl mírnou zátěž na mou magii, když jsem nechal od stropu spadnout výtisk Denního Věštce, který se otevřel na stránce s nadpisem: Smrtijeti zaútočili na vesničku poblíž Prasinek – budeme vás nadále informovat...