Spojeni osudem [Drarry] ✓

18. kapitola: Neklidný spánek

Pohled Draca:

Něco mě zatahalo za vlasy. Rychle jsem otevřel oči a podíval se vedle sebe. Harry ležel na zádech a silně se třásl. Zmítal se ze strany na stranu a zoufale kňučel.

„Harry..." zatřásl jsem s ním, ale v tu chvíli mě černovlásek chytil za ruku a silně ji drtil ve svém sevření. Zprudka jsem se posadil a stále se ho pokoušel upokojit. On ale pořád křičel ze spaní, mlátil kolem sebe a skopával na zem celou pokrývku.

„Harry..." zkusil jsem to znovu, ale nezabíralo to. Vůbec.

„Co se děje?!" ozvalo se od Ronovy postele.

„Weasley, co se to s ním děje?! Pojď mi pomoct!" zakřičel jsem trochu zoufale a sledoval, jak Ron přibíhá ke mně a dívá se na Harryho, který se stále třásl, a vypadalo to, že se každou chvíli ze spaní rozbrečí.

„Přiveď Snapea!" přikázal mi.

„Vždyť má jen noční můru. Proč ho nemůžeme probudit sami?" zeptal jsem se, ale to už jsem zaregistroval Ronův naštvaný výraz v obličeji.

„Protože Harrymu došel Bezesný spánek!" zakřičel na mě. „Běž pro Snapea a ať jeden ten lektvar vezme! Řekni mu, že Harry má noční můru...!" odmlčel se. „o Ty-víš-kom!" vypískl tak rychle, až jsem měl pocit, že jsem špatně slyšel. I tak jsem se ale dál neptal a rozběhl se po schodech dolů, proběhl společenskou místností, ve které seděli Dean, Seamus a Neville a rychle proběhl obrazem Buclaté dámy na chodbu bez toho, abych někomu něco řekl.

Opravdu jsem doufal, že nepotkám Filche, protože by mi určitě dal školní trest. Naštěstí po něm nikde nebylo ani vidu ani slechu. Díkybohu se neobjevila ani Paní Norrisová, takže jsem se mohl nepozorovaně dostat do sklepení.

Zastavil jsem se před dveřmi s velkým hadem uprostřed a odvážně zaklepal. Nic se nedělo, a tak jsem zabouchal o něco silněji. Tentokrát to zabralo. Dveře se otevřely a v nich stál... Remus? Měl na sobě župan a bylo vidět, že pod ním nic jiného nemá. Trochu jsem se zastyděl, protože mi bylo jasné, že jsem je zřejmě u něčeho vyrušil. Raději jsem se nezajímal u čeho, i když mi to bylo naprosto jasné.

„Je po večerce..." protřel si kořen nosu.

„Reme, prosím, potřebuju nutně pomoc od Snapea!" řekl jsem naléhavě a přitom se stále prosebně díval do Remových očí.

„Co se děje?" zeptal se mě.

„Harry má noční můru." Začal jsem zrychleně mluvit. „Nutně potřebuju od Snapea Bezesný spánek. Potřebuju pomoct, Reme. Prosím, udělej něco." Chvíli bylo ticho, a poté se Remus rychle rozběhl do obýváku.

„Seve!" zakřičel a já se pozastavil nad označením, které pro mého profesora lektvarů použil. „Pojď sem!" Po chvíli Snape přišel, jak jinak než taktéž v županu. Remus k němu přistoupil a něco mu pošeptal do ucha. Severus si rychle vytáhl hůlku a pomocí jednoduchého kouzla si přičaroval místo županu svůj profesorský hábit, na kterém si následně dopnul pár knoflíčků.

Přešel k polici, na které stálo několik desítek lahviček s lektvary. Přehraboval se v nich a nakonec vzal do rukou jeden z nich a rychle se rozešel ke mně.

„Za chvíli jsem zpátky." Řekl směrem k Removi a my se rozešli směrem k Nebelvírské věži. Jen taktak jsem Snapeovi stačil, jelikož se pohyboval opravdu rychlou chůzí, takže jsem si musel občas popoběhnout, abych ho neztratil z dohledu.

„Smím se na něco zeptat?"

„Ptejte se." Vyzval mě.

„Nevyrušil jsem vás s Remem v něčem?" Snape se na mě nechápavě podíval a poté se jen zašklebil.

„Možná, ale myslím, že to není vaše věc." Oznámil mi suše a já se už dále neptal. Místo toho jsem se rychle rozběhl napřed směrem k věži.

Zastavil jsem se před obrazem Buclaté dámy. Chtěla mi vyhubovat, ale já jí zastavil.

„Prosím, potřebuju se rychle dostat dovnitř. Každou chvíli přijde profesor Snape a já se nechci zdržovat." Řekl jsem zrychleně. „Červavé jablko." Řekl jsem a Buclatá dáma mi velice nerada vchod do věže opravdu otevřela. „Děkuju."

Po pár vteřinách se před naší kolejí objevil Snape a my se rozběhli nahoru do chlapeckých ložnic. Otevřel jsem dveře našeho pokoje a podíval se směrem k posteli, na které se svíjel Harry v křečích a ztěžka dýchal. Ronald ho držel za ramena, aby ho alespoň trochu udržel v klidu. Moc se mu to ale nedařilo. Kolem nich stáli ostatní členové, kteří ještě před několika minutami pobývali ve společenské místnosti.

„Ustupte, pane Weasley!" řekl úštěpačně Snape.

„Jistě." Řekl Ron a pomalu se od Harryho vzdálil. Profesor se k němu rychle přemístil, odzátkoval Bezesný spánek a mrštně chytil Harryho za krkem. Ani nemusel mému příteli otvírat pusu, protože tak černovlásek činil sám, když stále křičel a vzlykal. Všiml jsem si potu na jeho krku a dlaních, které zatínal do prostěradla.

Snape ho trochu chytil za vlasy a zaklonil mu hlavu, čímž Harry pusu otevřel ještě o něco víc. Profesor na nic nečekal a rychle mu nalil lektvar do krku. Bál jsem se, že ho černovlásek nespolkne a jen ho vyplivne, ale on ho opravdu pozřel. Toho Bezesného spánku, který přinesl Snape bylo tolik, že by to klidně mohlo působit celý týden, kdyby ho ovšem Harry vypil všechen, což se samozřejmě nestalo.

Konečně se přestal třást a výraz v jeho obličeji se změnil v o něco klidnější. Všem v místnosti se viditelně ulevilo. To jen já stále pociťoval v srdci úzkost.