Spojeni osudem [Drarry] ✓

37. kapitola: Návštěva a šachová partie

Pohled Harryho:

Odpoledne jsem šel s Ronem a Hermionou k Hagridovi – už jsem se s ním dlouho neviděl mimo školu a dost mi to chybí. Možná bych mu měl říct, že čekám miminko, ale nechci se s tím zatím nijak chlubit. Není to nic výjimečného a vědomí, že bych to někomu řekl zrovna teď, mě docela děsí. Lepší bude počkat do září, než začne školní rok, to už to bude možná i vidět a všichni si nebudou myslet, že si vymýšlím. Přemýšlel jsem o tom, že bych to řekl Ronovi a Hermi, ale nechtěl jsem rozhodnout bez Draca – je to i jeho dítě a taky by se měl rozhodnout, kdy to oznámíme a necháme Denního Věštce, aby z toho zase splácal nějakou slátaninu.

„No to je dost, že ste se taky jednou vokázali. Tak co zkoušky? Jak dopadlo to NKÚ?" ptal se nás Hagrid a naléval nám do bílých starých hrnečků čaj z ještě starší konvice.

„Já prošla na výbornou." Pochlubila se Hermiona, která seděla na Ronově klíně a pomalými doušky upíjela čaj – zhrozil jsem se, že si každou vteřinu popálí jazyk, ale jak to tak vypadalo, její čaj už byl vlažný, což je divné, protože můj byl horký jako by ho ofoukl dračí dech. Možná na něj má kamarádka použila nějaké kouzlo – nevšiml jsem si. „Dokonce ani Snape mě tentokrát moc nedusil..."

„Protože jsem ho o to poprosil." Řekl jsem rychle a byla to pravda. Den před zkouškami jsem se Severuse zeptal, jestli by nás nemohl trochu míň drtit a on jen pokrčil rameny a řekl, že se pokusí, což u něj ve většině případů znamená jednoduché ne. Mile mě ale překvapil, když nás opravdu nechal projít bez větších obtíží. Dokonce i Neville zkoušky zvládl a to mu lektvary příliš dobře nejdou.

„To je pravda." Přidal se Ron. „I já prošel a to jsem na Lektvary úplný pako." Přiznal. „Díky Harrymu jsme vlastně zvládli zkoušku u Snapea, takže..." pozvedl hrneček se svým čajem a zasmál se. „na Harryho a jeho přesvědčovací talent!" Hermiona se culila, Hagrid smíchem málem zbořil srub a já na sebe ze smíchu vyplivl čaj. Prostě normální odpoledne.

Večer jsme strávili s Ronem před krbem ve společenské místnosti a hráli kouzelnické šachy. Konečně jsem se naučil pár fíglů a už to vypadalo, že Ronalda po dlouhých letech prohrávání porazím. To by ovšem nesměl mít můj kamarád pět bratrů, s kterými mohl každý víkend trénovat a procvičovat taktiku. Znovu jsem prohrál, ale byl jsem opravdu blízko.

„Možná příště kámo." Řekl a bouchl mě jemně do ramene.

„Příště si dáme odvetu, ale teď už jdu spát." Ron se podíval na hodiny v rohu společenské místnosti a nedůvěřivě se na mě podíval.

„Vždyť je víkend a je teprve devět!" zaklel. „No tak, pojď ještě něco hrát. Nedáme Řachavého Petra?" zavrtěl jsem hlavou. „Tak kouzelnické karty? Prosím, já se nudím." Otravoval dál Ron. „Hermiona šla zase do knihovny a já fakt nechci jít za ní, abych se musel po zkouškách ještě něco učit. No tak, jen jednu hru." Otevřel se obraz Buclaté dámy a do společenky vešel Draco. Díky bohu... vysvobození!

„Ahoj Harry, čau Rone." Řekl a posadil se ke mně na pohovku.

„Ahoj." Řekl jsem a poposedl si k němu. Už jsme tu byli jen my dva a Ron, takže jsem měl skoro stoprocentní jistotu, že se tu nikdo jiný už neobjeví, protože skoro všichni ostatní nebelvírští zdobili ve volném čase Velkou síň.

„Čau Draco." Pozdravil ho Ron. Jak jsem zjistil, uzavřeli spolu tihle dva nějakou prazvláštní usmiřovací dohodu nebo něco takového, takže jsou teď něco jako přátelé. „Nechceš si zahrát šachy?" zeptal se ho. Můj kamarád neměl vůbec tušení, že jsme se rozešli, jelikož jsem se mu o tom ani slovem nezmínil. Pořád žije v přesvědčení, že jsme pár. Což možná nyní jsme, ale...

„Jo, klidně." Uchechtl se Draco, vytáhl si hůlku a sestavil šachy do výchozí pozice, doteď byly totiž rozházené po šachovnici – kůň neměl hlavu, věži chybělo pár cihel a několik pěšců skončilo s proseknutým žaludkem. Některé figurky ještě teď bolestně kníkaly a stěžovaly si, ať je znovu postavíme.

„Tak já jdu spát." Řekl jsem a vstal. Draco mě v poslední chvíli čapl za ruku a prosebně se na mě podíval.

„Zůstaň tady, prosím." Neochotně jsem zavrtěl hlavou a vytrhl se mu ze stisku.

„Promiň, ale jsem unavený." Už jsem nic víc neřekl a rozešel se po schodech do ložnice, kde jsem sebou utahaně fláknul na postel a téměř okamžitě zavřel oči.