Spojeni osudem [Drarry] ✓

35. kapitola: Zůstáváme

Pohled Draca:

Hned další ráno (právě začínal víkend) jsem se vydal do ředitelny, abych si mohl s Brumbálem promluvit o té choulostivé záležitosti, kterou já a Harry skrýváme. Černovlásek se mi ještě pokoušel vymluvit, že je špatný nápad řediteli něco takového vykládat, že by to prý nepochopil – já si myslím pravý opak. Ať už chci nebo ne, jsem Malfoy a nemám v úmyslu se jen tak bez boje vzdát. Já Harryho ochráním a stejně tak i naše nenarozené dítě – slíbil jsem si to.

Pomocí hesla – arašídové máslo – jsem se dostal do ředitelny a zdvořile zaťukal na dveře. Chvíli bylo ticho a pak se dveře otevřely stejně nečekaně, jako do této doby zůstaly zavřené. Nejistými kroky jsem přešel práh a mířil k Brumbálově stolu, u kterého ležel opřený v křesle, a vypadalo to, že spí. Rozmýšlel jsem, že bych se možná měl stavit jindy a nechat ředitele napospas hezkému snění. Užuž jsem se chtěl otočit, když vtom se na mě podívala dvě zářivá kukadla a svými jiskřičkami mě vítala v místnosti.

„Och Draco, omlouvám se, zřejmě jsem propadl spánku." Zaklel sám nad sebou a pročísl si rukou své pocuchané vousy, z kterých vypadlo pár drobečků od snídaně. „Potřebuješ něco?" optal se mile a usmál se, přičemž si na stůl položil dvě roztřesené ruce, na nichž výrazně vystupovaly kosti.

„Potřeboval bych s vámi probrat velice důležitou věc, která určitě nepočká. Máte na mě čas?" pokusil jsem se o zdvořilý tón a doufal, že ředitel neprohlédne mé skryté obavy.

„Jistě, mluv. Co máš na srdci, chlapče?" nenávidím, když mi říká chlapče – já už přece nejsem dítě.

„Nevím, jestli jste už mluvil s madam Pomfreyovou, ale já a Harry spolu čekáme..." polkl jsem. Brumbálův výraz se nezměnil. „dítě." Opět se jeho výraz nezměnil a já usoudil, že už o tom ví. Vždyť Pomfreyová by si něco takového určitě pro sebe nenechala. Jediné, co možná doposud Albus neví, je to, že Harry to dítě čeká se mnou – teď už to tedy ví. „A, jak jistě víte, já se nemám kam vrátit. Nemůžu na Manor a ani nemůžu nikam jinam, protože i mí příbuzní jsou smrtijedi a určitě by mě u sebe nenechali bez toho, aniž by to ohlásili Pánovi zla." Brumbál ukázal na židli před svým pracovním stolem.

„Posaď se." Řekl a já tak učinil. „Tak... a teď mluv dál." Vyzval mě a já s polknutím pokračoval.

„Takže nemůžu nikam jít a Harry se nechce vrátit k těm mudlům. Určitě se vám už zmiňoval o tom, co tam musí snášet. Mě to vyprávěl teprve včera. No, ale abyste rozuměl, připadá mi to u nich jako nevhodné prostředí pro to, aby tam Harry zůstal dva měsíce a musel tam jen pracovat. Ve svém stavu." Ředitel přikývl.

„To by vskutku nešlo." Dal mi za pravdu.

„No a tak jsem si říkal, kde bychom mohli být v bezpečí a nerušení, abychom se mohli... připravit. Napadly mě jedině..."

„Bradavice." Doplnil mě Brumbál a já přikývl. „Když mi Poppy řekla, že je Harry těhotný, nechtěl jsem tomu věřit. Hlavně jsem nechtěl věřit tomu, že by byl tak nezodpovědný a nechal za sebou celý sedmý ročník. Jak se to vlastně stalo? Léčitelka mi jen řekla, že to bylo neplánované."

„To bylo." Řekl jsem rychle. „Madam Pomfreyová nám řekla, že se to stává kouzelníkům, jejichž magická jádra jsou příliš silná. Já sám netušil, že je něco takového možné a myslel jsem, že je k tomu potřeba alespoň lektvar nebo něco podobného, ale netušil jsem... Nikdy bych tohle Harrymu neudělal schválně. Snad si to nemyslíte, pane řediteli." Zhrozil jsem se.

„Jistě že ne Draco." Řekl rychle ředitel. „Jen mne to poněkud překvapilo, nic víc." Sklopil jsem oči.

„Takže asi nemám počítat s vaší pomocí, že?"

„Ale co to povídáš Draco." Řekl mile Brumbál a já k němu opět vzhlédl. „Naopak si myslím, že je dobrý nápad, abyste tu zůstali. Mohl bych vám zařídit společný pokoj někde ve východním hradním křídle, abyste nemuseli léto trávit v Nebelvírské věži. Navíc jistě víš, že žákům, kteří otěhotní v době studií, není dovoleno být mezi jinými studenty – přesněji spát s nimi v jednom pokoji." Pozvedl jsem v otázce obočí a poté se na Brumbála vykolejeně podíval.

„Chcete říct, že já a Harry už se nebudeme moct po létě vrátit do věže?" ředitel přikývl a u toho si znovu vyklepal plnovous.

„Nestává se zrovna často, že by zde otěhotněl muž či žena, to je jedno a už vůbec ne v šestém ročníku, kdy ještě studenta čeká další poslední rok studií. Je to složitá situace Draco a ta si žádá složitá řešení."

„Harry bude hrozně zklamaný." Řekl jsem si spíše sám pro sebe a na Brumbála se nepodíval.

„Ano, to jistě bude. Jsem si ale jistý, že to nakonec pochopí. Navíc, myslím, že je to dobrý nápad i pro vás dva, alespoň budete moct věci řešit společně a nebudou se vám do nich plést ostatní." Poklesl jsem v ramenou a na tváři se mi usídlil skleslý výraz plný zloby a nenávisti k sobě samému. Proč jsem si o tomhle něco nezjistil? „Draco, víš něco o těchto zákonech?" zeptal se mě a já zděšeně zjistil, že vyslovil přesně tu otázku, kterou jsem měl teď v hlavě. Může Brumbál číst myšlenky?

---

Udělám vám radost a přidám ještě jednu kapitolku :). Doufám, že se vám příběh líbí..♥