Spojeni osudem [Drarry] ✓

38. kapitola: Neviditelný

Pohled Draca:

„Nevíš co s ním je?" zeptal se Ron, když jsme dohrávali druhou hru. Zatím to vypadá na remízu, pokud teď vyhraju. Musím uznat, že na to, jak není Weasley nijak zvlášť nadaný ve školních předmětech, šachy umí hrát dobře. Je snad první, komu se podařilo mě porazit, což mě samozřejmě trochu vytočilo.

„S Harrym?" zeptal jsem se.

„Ne s Deanem." Pronesl ironicky. „Jasně že s Harrym. Chová se poslední dobou divně a skoro vůbec nemluví. Neudělali jste si třeba vy dva něco, že by byl třeba naštvaný a nechtěl se mnou mluvit nebo něco takovýho." Pokrčil jsem rameny. Nemohl jsem Weasleymu nic říkat a ani jsem nechtěl. Tohle by mělo zatím zůstat jen mezi mnou a Harrym, neměl by mezi námi být někdo třetí, kdo by se nám do toho všeho motal. Přesně jak říkal Brumbál.

„Třeba byl vážně jen unavený." Navrhl jsem.

„To ne. Tohle není jeho styl." Řekl Ron a vyhodil mi pěšce. „Tohle spíš vypadá, jako by měl z něčeho strach nebo se před něčím schovával. Nevím, co si o tom myslet, ale ani Hermioně nepřipadá v pohodě. Vážně sis ničeho nevšiml?" zavrtěl jsem nepřesvědčivě hlavou.

„Kdybych věděl, co mu je, určitě ti to řeknu." Tak – teď jsem to totálně podělal. Doteď jsem jenom zapíral, ale teď už i normálně a úplně bez iluzí lžu. Myslel jsem, že už nikdy lež pronášet nebudu, ale asi jsem se s tou přísahou trochu unáhlil. „Šach mat." řekl jsem a ukončil hru.

„Hm, bezva." Řekl Ron. „No neva, tak to třeba někdy dohrajem jo? Nebo, chceš to dohrát teď?" zavrtěl jsem hlavou.

„Ne díky. Myslím, že půjdu za Harrym." Přikývl a uklidil ze stolu šachy.

„Být tebou bych nemluvil moc intimně. Teď by měl být v ložnici i Neville a možná i Seamus." Při zmínce o Finniganovi jsem udělal kyselou grimasu, ale přikývl. Vyšel jsem schody nahoru do ložnice, otevřel dveře a přešel ke své posteli. Harry spokojeně oddechoval na své peřině – dokonce se ani neobtěžoval zatáhnout závěsy chudáček malý. Podíval jsem se kolem a vypadalo to, že je ložnice prázdná. Pomalu jsem došel k Harrymu a se zálibou si ho prohlížel.

Ležel na břiše, ruce měl pod hlavou, brýle mu vertikálně trčely do strany, hábit měl na boku mírně pomuchlaný a vlasy rozčepýřené ještě více než jindy. Natáhl jsem ruku k jeho obličeji a pomalu mu strhl brýle z očí. Chvilku jsem přemýšlel i nad tím, že bych ho kouzlem svléknul a oblékl ho do pyžama, ale něco mi říkalo, že by mě ráno uřknul za to, že jsem se opovážil na jeho nahé tělo civět – což bych určitě udělal, jak se znám.

Položil jsem brýle na noční stolek, když vtom jsem si všiml malého zmuchlaného balíčku neuspořádaně složeného navrchu Harryho kufru. Pomalu jsem se ho dotkl a prohnětl ho prsty. Látka byla jemná a lesklá a já poznal, že je to černovláskův neviditelný plášť. Jen tak na zkoušku jsem ho rozvinul a obmotal si ho kolem těla. Sestoupil jsem do společenské místnosti, ve které Ron ještě stále uklízel šachy, zatímco figurky na něj pokřikovaly, ať je opatrný a neponičí je. Jen tak pro legraci jsem proběhl kolem něj a sledoval, jak se splašeně rozhlíží.

„Je tu někdo?" ne asi. To byl jen větříček Weasley. „Harry, to jsi ty?" aha, takže Ron zřejmě o jeho neviditelném plášti ví.

„To jsem já." Řekl jsem a sundal si kapuci tak, aby mi byla vidět jen hlava a užíval si, jak si mě Ron roztřeseně prohlíží.

„Měl bys mu ten plášť vrátit. Nikomu ho nepůjčuje. Je po jeho otci." Řekl.

„To je v pohodě. Určitě se nebude zlobit." Řekl jsem a znovu si nasadil kapuci. „Půjdu na obhlídku a vrátím mu ho do kufru dřív, než se ráno vzbudí. Neboj se." Ron sklesle pokrčil rameny.

„Když myslíš. Jen ti říkám, ať na ten plášť dáváš pozor a nikde ho nenecháš. Harry by to nepřežil." Přikývl jsem, než jsem si uvědomil, že jsem neviditelný a Ronald nemůže můj souhlas vidět.

„Dobře." Řekl jsem a chtěl odejít obrazem na chodby.

„A hlavně, ať tě nechytí Filch jo? Nerad bych, aby Nebelvír přišel o body těsně před koncem školního roku. Už takhle asi skončíme druzí, pokud sebou trochu nehodíme a nerad bych Zmijozelu dopřál tu radost, že nás předhoní kvůli ztrátě bodů jednoho ze svých bývalých studentů."

„Chápu." Řekl jsem trochu naštvaně. „Nechytí mě. Slibuju." Pomalu jsem vyšel na chodby a zamířil po ztemnělých chodbách do knihovny, abych si mohl přečíst zákony zahrnující mužské těhotenství. Proč bych měl říkat Pinceové, co chci hledat? Ještě by to rozkecala a o to opravdu nestojím. To si to raději najdu sám a strávím nad tím klidně celou noc.