Spojeni osudem [Drarry] ✓

36. kapitola: Zákony

Pohled Draca:

„Ne pane. Nic." Řekl jsem a zastyděl se sám nad sebou. Tak já Harryho zbouchnu a ještě nejsem schopný si o tom něco zjistit! Jsem to ale idiot.

„V tom případě bych ti je asi měl vysvětlit. Zákony o těchto věcech jsou složité a je lepší si je přečíst než je jen poslouchat z vyprávění. Pak bych se být tebou stavil u paní Pinceové, aby ti pomohla nějaké z těchto knih vybrat, abys věděl, jak to chodí a co přesně to pro vás dva znamená. Tak zaprvé: nikdo vás nebude za nic soudit, toho se vůbec nemusíš bát. Kolik že je ti let?" zeptal se mě.

„Šestnáct, stejně jako Harrymu." Řekl jsem pohotově.

„Dobrá. Měl bys vědět, že jako šestnáctiletý na sobě stále máš hlídáček. Odteď se ale ty i Harry budete počítat do jiné kategorie a to kategorie, která už hlídáček mít nemusí." Povytáhl jsem obočí.

„Nerozumím." Brumbál se usmál a přitakal.

„Já vím. Abych ti to tedy lépe nastínil... Odteď jste vy dva považovaní za sedmnáctileté. Je to těžké na vysvětlování, jak jsem řekl. Hlídáček vám zmizí tehdy, až na Ministerstvu ohlásíte společné partnerství a zároveň i těhotenství a něčím ho dokážete, což pro vás nejspíše nebude problém, vzhledem k tomu, že... v kolikátém je Harry měsíci?" odpočítával jsem si to v hlavě, ale ani za boha si nemohl vybavit, kdy jsme spolu spali, i když bych si asi měl pamatovat nejlepší noc svého života, teď jsem měl hlavu úplně prázdnou.

„Nevzpomínám si, pane řediteli." Řekl jsem zkroušeně. „Pokud se ptáte na to, jestli je to na Harrym vidět, zatím moc ne." Brumbál přikývl a ztěžka se opřel do křesla, přičemž mu trochu ruplo v zádech.

„Ano, přesně o to mi jde, ale to nevadí. Pokud to zatím není viditelné, jsou i jiné způsoby, jak si to mohou na Ministerstvu ověřit. Měl by sis jít ty zákony co nejrychleji pročíst."

„Ale jak se mohu počítat mezi sedmnáctileté? Je mi šestnáct." Řekl jsem otázku, která mě už hodnu chvíli trápila a hlodala hluboko v mozku.

„Za dospělé se považují kouzelníci, kteří mají děti, a to ve vašem případě znamená, že až se to dítě narodí, vám oběma bude už sedmnáct. Na tom teď ale nezáleží. Je to zákon, který umožňuje studentům používat kouzla, aniž by je musel kontrolovat hlídáček. Ve vašem případě by to byl velký bod kupředu." Odmítl jsem o tom dál uvažovat – raději si to přečtu v knihovně.

„Ale, vy nás přestěhujete do těch pokojů až..." nechal jsem větu zaznít ve vzduchu, aby ji za mne Albus mohl dokončit.

„Až odjedou studenti na prázdniny. Požádám profesorku McGonagallovou, aby poslala sovu do Zobí ulice a oznámila Dursleyovým, že se k nim Harry letos nepřipojí. Osobně si myslím, že z toho budou více nadšení oni než Harry, ale nechme to být. Je to tedy vše, co jsi chtěl?" zeptal se mě a já přikývl.

„Ano pane řediteli, to je vše. Děkuju." Protlačil jsem skrze zuby a otočil se k odchodu.

„Draco?" ozval se za mnou ještě Brumbál. „Nevšiml sis v předešlých dnech nějakých změn v magii?" podivil jsem se a zavrtěl hlavou.

„Ne pane, nevšiml." Řekl jsem a sledoval, jak ředitel stiskl v ruce svou hůlku – asi aby si ověřil, že ji stále drží v dlani. „Proč? Je něco špatně?" optal jsem se rychle a sledoval, jak Brumbálovi přejel přes tváře výraz naprosté bezmoci, než se opět vrátil jeho obvyklý úsměv.

„Ne Draco, vše je v pořádku, jen jsem si potřeboval něco ověřit. Přeji ti hezký víkend." Ještě dodal a já váhavě pokročil ke dveřím.

„Dobře, vám také pane řediteli. Nashle." A odešel jsem co nejrychleji z ředitelny...