Spojeni osudem [Drarry] ✓

21. kapitola: Au!

Pohled Harryho:

Posmívali se mi! Jen kvůli tomu, že jsem se zastal Draca! Na tom přece není nic špatného, když řeknu svůj názor. Nebo je?

Procházel jsem chodbami Bradavic a přitom stále přemýšlel o tom, proč jsem se do toho vůbec pletl. Vždyť... Draco si umí konflikty vyřešit sám a ani na to nepotřebuje mou pomoc. Tak proč jsem prostě nedržel jazyk za zuby? Bylo by to lepší a navíc bych se teď necítil tak mizerně.

Skoro všechny studenty jsem na chodbě porazil, jak jsem nedával pozor na cestu. Dokonce se mi podařilo shodit na zem jednu prvačku, které jsem ochotně podal ruku a opět jí pomohl na nohy. Se ztichlým díky se znovu vydala na cestu – zřejmě taktéž do Velké síně.

„Harry!" za mnou se ozval Dracův hlas a hned vzápětí Ronův. Otočil jsem se k nim čelem a sledoval, jak ke mně oba dobíhají.

„Co je?!" vyštěkl jsem na ně. Rozhodně jsem se s nimi nechtěl vybavovat. Neměl jsem na to náladu a ani čas.

„Můžeme si promluvit?" zeptal se mě Draco a ukázal na umývárnu Ufňukané Uršuly, před kterou jsme zrovna stáli. Blonďák naznačil Ronovi, aby zatím šel do Velké síně na snídani a nechal nás o samotě. On pouze zklamaně přikývl a odešel. Odkdy Ron poslouchá Dracovy žádosti?

Z chodby už všichni studenti zmizeli, takže jsme byli sami. Draco mě popadl za rukáv a dotáhl mě do umývárny. Nevím, co to do něj vjelo, ale začal mě líbat a tlačit mě hlouběji do středu místnosti.

„Co děláš?!" vyštěkl jsem naštvaně a podrážděně ho od sebe odstrčil.

„Jen se tě snažím uklidnit." Bránil své chování a chtěl mě opět políbit. Já se mu vyškubl ze sevření a opřel se o stěnu za sebou.

„Víš, co by bylo nejlepší, kdyby ses příště do ničeho nepletl!" zavrčel jsem. Draco si arogantně odfrkl a chytil mě za ruce, které se v tuto chvíli jen neovladatelně třásly.

„Já se do něčeho pletl?!" zeptal se rozzuřeně Draco. „Tak jen abys věděl, já nebyl ten, kdo vyprovokoval Finnigana a Weasleyho k tomu, aby se spolu skoro porvali. Tak teda promiň, že jsem se nebránil proti posměchu, ale já to nijak nevnímám. Je mi úplně jedno, co si o mě ostatní myslí a je mi už tuplem jedno, že mě uráží někdo, jako je Finnigan." Dokončil a šel ode mě dál.

„Snažil jsem se ti pomoct, ale jak se zdá, ty o nic takového nestojíš! Stojíš si za svým a nikdo nemůže mít další názor, protože pan Malfoy Dokonalý musí mít vždycky pravdu!" Zavrčel jsem vztekle.

„Já nemusím mít vždycky pravdu! O čem to tady meleš?!" je možné, aby se mnou takhle mluvil člověk, který mi ještě včera vyznával lásku? Tohle není normální. „Já se tě o pomoc neprosil! Co je komu do toho, jaký zrovna já mám život! Nějakej Seamus mě prostě urazit nemůže a už se o tom odmítám bavit! Prostě jsi to podělal ty! Ne já!" naštvaně jsem k němu došel a odstrčil ho.

„Takže je to moje vina jo?!" štěk.

„A čí asi by to byla vina?! Můžeš si sám za to, cos jim řekl a rozhodně se z toho nepokoušej obvinit mě, protože sám dobře musíš vědět, že za to nemů-...!"

„A kdo jiný za to asi tak může! Já určitě ne!" opět jsem ho naštvaně odstrčil, ale to už mě Draco držel za ruce a snažil se mě k sobě přitáhnout. Já mu ale rychle podkopl nohy a tím ho uvěznil pod sebou. Nevím, kde se ve mně vzal takový vztek, ale chytil jsem ho za vlasy a dal mu pěstí do rtu.

„Au!" zaskučel a já cítil, jak mi natrhl hábit, který se mi nějakým způsobem ze sebe povedlo stáhnout. Když jsem se zahleděl na Dracův obličej, jak mu z úst vytéká pramínek krve; hábit má stažený až po lokty a zoufale se pode mnou třese, bylo mi hrozně. Vždyť já ho uhodil!