Spojeni osudem [Drarry] ✓

25. kapitola: Majetnický

Pohled Draca:

Natlačil jsem Harryho na zeď a rukou mu zatarasil únikovou cestu. Nehybně na mě zíral a snažil se vyprostit. Viděl jsem jeho strach, který se mu leskl v očích a říkal si, že právě udělám tu nejhorší chybu v životě. Odklonil jsem jednu ruku od zdi a položil ji na černovláskův nebelvírský hábit v oblasti levého ramene. Cítil jsem pod dlaní, jak moc je napjatý a jak moc se třese. Nemůžu ho nechat odejít! Nemůžu!

Nepatrně jsem se nahnul k jeho krásnému obličeji, který byl v tento moment bílý jako sníh. Bledost, kterou najednou vyzařovala jeho kůže, by se dala přirovnat k mé obvyklé barvě pleti. Posunul jsem zbloudilou ruku od ramene ke krku a přejel prsty po jeho obvodu. Harry se oklepal a zavřel oči, přičemž se snažil mě odstrčit. Nenechal jsem ho.

Má druhá ruka se taktéž odpoutala od povrchu, o který byl opřený černovlásek a místo toho se přemístila k jeho štíhlému boku. Pomalými pohyby jsem hladil jeho tělo a snažil se ho alespoň trochu uvolnit. Nechci mu ublížit nebo ho do něčeho nutit, ale... potřebuji ho. Tak strašně, tak moc zoufale ho potřebuji.

Naklonil jsem se dopředu a stisknutím boků si Harryho tělo přitáhl blíž k sobě. Otevřel své vyděšené zelené oči a znovu jím projelo zamrazení. Můj pohled spadl na jeho rty – malinové rty, měkké rty, ty nejkrásnější rty...

Jen mlhavě jsem si byl vědom toho, jak mi nebelvírovy ruce tlačí na hrudník, aby mě od něj odtáhly. Stiskl jsem ho a natlačil ještě víc na stěnu, chytil jsem mu zápěstí a opřel mu je nad hlavou – znejistěl a nedokázal udělat nic víc než jen stát a čekat, co udělám.

Naléhavě jsem se sklonil k jeho ústům a políbil je. Z Harryho rtů se ozvalo zajíknutí a jeho dlaně se rozevíraly a zase zavíraly, jak se snažil zpevnit tělo a zůstat zcela při smyslech. Líbal jsem ho jako ještě nikdy, jako by to mělo být naposledy a jako by to mělo být zároveň poprvé. Potřeboval jsem ho. Potřeboval jsem cítit, že ho mám u sebe a že tu pro mě je. Tak nutně jsem to potřeboval...

Ani jeden z nás nemluvil. Jediné, co mezi námi jiskřilo, byla touha, kterou jsem na nepatrnou vteřinu zahlédl v očích svého milovaného. Snažil jsem se ho nějak nabudit a tak jsem jemně pohyboval pánví, abych se rozkrokem otíral o ten jeho. Vždy, když jsem tak učinil, zjistil jsem, že zadržuje vzdechy, což mě nakopávalo ještě k něčemu většímu a možná i nebezpečnějšímu – nebezpečnějšímu pro mě.

Sklouzl jsem od Harryho zápěstí k loktům, poté k ramenům, až jsem začal rukama šmátrat po jeho hrudi. Stále jsem ho přitom líbal, aby nepoznal, že je právě teď ve skutečnosti volný a nedržený.

„D-Draco...?" ale ne – on si toho všiml.

„Nepřerušuj to. Prosím." Políbil jsem ho a snažil se opět rozpohybovat své tělo, aby černovlásek neměl možnost odporovat.

„D-dost Draco!" odstrčil mě od sebe. Opět mnou projela bezmoc, která se mi rozlila po těle a odmítala zmizet.

„Harry..." povzdechl jsem si. „Potřebuju tě. Snaž se mě pochopit."

„Ale já to přece chápu." Namítl. „Nemůžu s tebou ale být. Bylo by to příliš složité a stejně by to skončilo špatně, vždyť přece víš, že tenhle vztah nemá budoucnost. Už nejsme malé děti Draco. Já nevěřím na pohádky, ve kterých se dva zamilují a budou spolu žít šťastně až do smrti. Nikdy jsem tomu nevěřil a nikdo mě nedonutí změnit názor na tyto věci." Pohádky? Šťastně až do smrti?

„Chápu, že v to třeba nevěříš, ale já jo. Vím, je to blbina, ale já věřím, že tenhle vztah má budoucnost a rozhodně se nepřestanu snažit. Nemůžu se přestat snažit, protože vím, že když se snažit přestanu, přijdu o to, co chci." Harry odstoupil od stěny a pozvedl v otázce jedno tmavé obočí.

„Přijdeš o to, co chceš? Něco ti řeknu Draco, já nejsem věc, kterou by sis mohl nárokovat a přivlastňovat. Jsem osoba, která má práva a může se samovolně rozhodovat, a to, že se nepřestaneš snažit, to je sice lichotivé, ale nechci, abys čekal na něco, co nikdy mít nemůžeš."

„Stejně nepřestanu." Ještě víc jsem odstoupil a svěsil paže podél těla, abych tak Harrymu ukázal, že se nechystám po něm znovu vyjet. Dával pozor a ostražitě sledoval každý můj pohyb. Nepřestanu se snažit! Ať už chci nebo ne, Moudrý klobouk mě přidělil do Zmijozelu a to znamená, že toho, co je moje, se nevzdám. Ať je to člověk nebo věc. Neztratím to, co už je dávno mé – a srdce tohoto chrabrého nebelvíra je mé už hodnou chvíli. Neztratím to, co chci a co miluji.

„Budeš se snažit zbytečně... a-a budeš nešťastný." Přesvědčovací schopnost nebelvírů je opravdu obdivuhodná. Zavrtěl jsem hlavou a malfoyovsky se ušklíbl.

„Nevzdám to." Na tato potvrzovací slova už můj milovaný neřekl jedinou větu – nejspíš čekal, že by to bylo zbytečné. „Asi bude lepší, když se na kolej vrátíme odděleně, aby si někdo nemyslel něco, co ve skutečnosti není pravda." Ukázal jsem ke dveřím.

„J-jo, dobrý nápad." Harry se rozběhl ke dveřím, od kterých zvedl svůj Neviditelný plášť. Ještě jednou se na mě podíval a poté se do svého oblečení zahalil. Bylo slyšet jen vrznutí dveří, jak vyšel ven na bradavické chodby...