Spojeni osudem [Drarry] ✓

56. kapitola: Epilog

Pohled Harryho:

Poté, co válka skončila a Temný pán byl poražen, Severus provedl opětovnou operaci pro navrácení mého dítěte zpět do těla, aby měl kde dalších pět měsíců vyrůstat a vyvíjet se. Operace dopadla naštěstí úspěšně a naše dítě nemá žádné trvalé následky.

A jak to vím? Už je to devět let od doby, co jsem porodil našeho malého Remuse. Oba jsme se shodli, že si přejeme uctít památku našeho velmi dobrého přítele a samozřejmě nám oběma bylo okamžitě jasné, jak toho docílit.

Severus se za těch devět let, co pochoval svého milovaného, stal ředitelem školy čar a kouzel v Bradavicích (ano, neobvinili ho z vraždy Hermiony Grangerové - všichni řekli, že zemřela při bitvě), zatímco Brumbál se ujal místa učitele Obrany proti černé magii. Vše bylo svým způsobem normální, nikdo už neměl strach z opětovného návratu Pána Zla a náš život se dal do normálu. Po tolika letech strachu a bezmoci jsme byli všichni konečně opět volní.

Všechny zbývající viteály se nám podařilo najít a zničit během následujících dvou let, čímž jsme spolu s Dracem a Brumbálem nastolili mír a svobodu. Vše se změnilo. Kdybyste viděli dnešní dobu, jen stěží byste si ji srovnávali s dobou probíhající před devíti lety.

Zůstali jsme ještě následující a poslední rok v Bradavicích a já nyní pracuji na odboru záhad. Draco dostal skvělé místo bystrozora, které okamžitě přijal a oba jsme i s naším synem byli šťastní a pospolu.

Pouze jedna věc nám dělala ze začátku starosti a tou bylo bydlení.

„... a tak se stalo, že byl nejobávanější černokněžník všech dob, poražen."

„Jsi hrdina, tati." Řekl Remus, když jsem mu před spaním vyprávěl jeho oblíbený příběh. „Byl vážně tak zlý?" optal se mě.

„Nikdy nepoznal lásku a nikdy v životě ho neměl nikdo rád. A z člověka, který žije bez lásky, nikdy nemůže vzejít nic dobrého." Dal jsem mu pusu na čelo a přikryl ho až po bradu. „A teď už spinkej."

„Tati?" zastavil mě hlas mezi dveřmi. „Nevrátí se?" zavrtěl jsem hlavou.

„Už nikdy, zlato. A teď už opravdu zalehnout a spát." Přivřel jsem dveře a nechal v chodbě svítit, aby se Remus nebál. Neustále má špatný pocit ze tmy, která mu nahání takový strach, že má chuť se skrýt pod postel a tiše vzlykat. Už i to jsme několikrát zažili a od doby, co jsme začali nechávat pootevřené dveře jeho pokoje, se jeho strach zlepšil.

„Uspáno?" optal se mě můj přítel, který ležel na posteli s nohama na polštáři a četl si knihu. Věnoval jsem mu polibek a usadil se vedle něj na postel. Vmžiku ke mně zvedl oči a založil si knihu na straně, kde přestal číst. „Stalo se něco?" zavrtěl jsem hlavou a přitáhl si ho blíž k sobě, abych si vyžádal delší polibek.

„Ptal se na něj." Řekl jsem. „Chtěl slyšet celý jeho příběh. Budeme muset kontrolovat, jestli klidně spí." Draco se posadil a odložil knihu na konferenční stolek spolu s mými brýlemi.

„Neměli bychom mu to už vyprávět. Pak má akorát špatné sny." Kývl jsem na souhlas a lehl si do postele na polštář. Zítra mě měl čekat náročný den plný papírování, na který jsem se opravdu netěšil.

Ucítil jsem blonďákovu ruku, jak se líně plazí mezi mé nohy a musel se uchechtnout, když se mi Draco nalepil na rty, aby si vyžádal dlouhý polibek, který jsem po čase prohloubil svým jazykem.

„Zítra máme ten zátah na černý trh s lektvary." Řekl můj přítel, zatímco ze mě stahoval tričko a následně své ruce zapletl do mých vlasů a náruživě mě líbal.