Spojeni osudem [Drarry] ✓

44. kapitola: Vybalování

Pohled Draca:

Odpoledne, hned po odjezdu všech studentů, za mnou přišel sám Brumbál, že mě doprovodí do našich nových komnat. Řekl mi, že Harryho už tam odvedl můj bývalý kolejní ředitel a že tam na mě čeká. Procházeli jsme mnoha chodbami a Brumbál za námi levitoval můj úhledně srovnaný kufr.

Zastavili jsme se před obrazem nějakého staříka, který se na nás mile usmíval.

„Zdravím tě Euriku." Pozdravil ho Albus a já chtěl říct také něco zdvořilého, protože jsem pochopil, že to nejspíše bude muž, který bude strážit naše komnaty, které (jak jsem předpokládal) by měly být právě za tímto obrazem. On mě ale nepustil ke slovu a ihned začal řečnit:

„Albus Percival Wulfric Brian Brumbál. Nositel Merlinova řádu první třídy, jeden z největších kouzelníků dnešní doby; současný ředitel této školy; člen Starostolce... Také mě těší." Pootevřel jsem naprázdno pusu. „A ty musíš být Draco Malfoy, přítel Harryho Pottera." Díky bohu o mě nic víc neřekl.

„Ano, to jsem já." Přisvědčil jsem.

„Heslo je ledový blesk Draco." Mrkl na mě ředitel, položil kufr na zem a bez jakýchkoli dalších slov opustil chodbu. Osobně si moc dobře nepamatuju cestu odsud do Velké síně, nejspíš bude zábavné, až tu budu bloudit.

„Ledový blesk." Řekl jsem a stařík ještě stále s usměvavým obličejem otevřel obraz. Vešel jsem dovnitř a podivil se, co tu všechno je. Obývák byl moc pěkně zařízený, až na ty čistě nebelvírské barvy. Možná přesvědčím Harryho, aby sem přidal trochu zelené – jen trochu.

Podíval jsem se do prvních dveří, poté do druhých, ale oba pokoje, do kterých jsem vešel, měly holé stěny a byly naprosto neobydlené. Na protější straně obýváku byly ještě jedny dveře a tak jsem opatrně a bez klepání vešel. Mým očím se naskytl pohled na velkou postel s nebesy, na které ležel Harry, a vypadalo to, že si dopřává šlofíka. Neměl jsem v plánu ho budit a tak jsem šel prozkoumat poslední dveře, za nimiž se nacházela prostorná koupelna, v které už měl černovlásek pár věcí: ručník, šampony, kartáček na zuby, hřeben (osobně jsem si myslel, že se ani nečeše, protože má ty vlasy vždy tak rozcuchané), mýdla a žínku na mytí.

Vyšel jsem z koupelny a podíval se na Harryho, který se spokojeně válel v tmavě červených peřinách a jemně pochrupoval. Připadal mi děsně roztomilý a na chvilku jsem zauvažoval, že bych si lehnul k němu a přitulil se – kdybych byl opatrný, nevzbudil by se. Alespoň ne teď a já bych ho mohl pozorovat. Okamžitě jsem to ale zavrhl, protože, jak jsem poznal, je tu jen jedna ložnice a Harry by se mnou určitě nechtěl spát v jedné posteli, kdyby věděl, že se k němu budu tisknout při každé příležitosti.

Došel jsem si do obýváku pro kufr, vytáhl z hábitu hůlku a zvedl ho do vzduchu, abych ho mohl odlevitovat do ložnice ke skříním. Dalším mým zjištěním bylo, že už si Harry stačil seřadit do poliček, šuplíků a skříní své vlastní oblečení. Jeho náhradní hábit visel na ramínku, zatímco všechno ostatní bylo stejně neuspořádané jako způsob, jakým si rovnal věci do kufru.

S povzdechem jsem začal zaplňovat svým oblečením volné poličky a dával pozor, abych moc nehlučel. Harry si přece zaslouží trochu odpočinku a já mu ho velice rád dopřeju, pokud to tedy nebude znamenat, že bude spát až do zítřejšího rána nebo možná ještě déle.

Brumbál mi řekl, že nás zítra čeká na snídani přesně ve stejnou dobu, jako jsme chodili v koleji. Bude zábavné hledat cestu, když si ji nepamatuju, ale doufal jsem, že má černovlásek alespoň zkreslenou představu o tom, kudy jít – společně bychom možná Velkou síň našli, anebo bychom se možná mohli zeptat našeho strážného Eurika.

Srovnával jsem kalhoty, košile, spodní prádlo a všechno ostatní do šuplat a přitom pohledem několikrát zavadil o Harryho oblečení – to tady nemůžu takhle nechat. S povzdechem jsem se pustil do přerovnávání jeho oblečení a občas si i mírně přičichl k jeho tričkům – jo, jsem vážně asi trochu úchyl. Jakmile jsem složil poslední kalhoty, zaslechl jsem od postele jemné heknutí.

„Hm..." zakňučel Harry a převalil se na břicho. Na vteřinu jsem zapochyboval o jeho klidných snech, ale když jsem si všiml uvolněného obličeje a menšího úsměvu, který měl ve spaní na rtech, vmžiku jsem své podezření zavrhl a opět se dal do vybalování i svých věcí. V koupelně jsem si vyskládal na poličky potřebné věcičky (hodně věciček) a poté šel zmenšit svůj kufr, aby se vešel pod postel.

„Hm..." znovu zahuhlal Harry, ale tentokrát otevřel unaveně jedno oko, kterým mě skenoval. „Draco?" zeptal se rozespale, podepřel se na rukou a zívl si.

„Dobré ráno." Udělal jsem si z něj legraci a sledoval, jak se zmateně dívá z okna, které máme v komnatě, a naštvaně po mě hodil polštář.

„Není ráno. Kolik je?" zeptal se podrážděně a já uznal za vhodné si z něj přestat dělat srandu.

„Asi sedm večer." Pokrčil jsem rameny. „Nemáš hlad?" optal jsem se ho starostlivě a jemu jako na povel zakručelo v břiše.

„Ehm, já ne, ale ten mrňous asi jo." Zašklebil se a já mu věnoval jeden ze svých nejkouzelnějších úsměvů, které jsem kdy dokázal vytvořit. „Nezajdeme do kuchyně? Měla by odsud být kousek." Přikývl jsem a pomohl mu na nohy, protože jak to tak vypadalo, byl tak utahaný, že se nedokázal sám ani postavit.

Vyšli jsme z našich komnat a já dal Eurikovi příkaz, aby dovnitř nepouštěl nikoho jiného než nás dva – kdo jiný by sem asi tak chodil že? Vyrazili jsme chodbami a já shledal příjemným, že tu nikdo není, na chodbách není hluk a jediné, co tu narušuje tmu, jsou pochodně visící na stěnách. Najednou se odněkud vynořil Filch a my ztuhli. Školník se na nás zamračil a než nás obešel, řekl:

„Pokud budete vzhůru po večerce, osobně se postarám o to, abyste šůrovaly všechny schody v celých Bradavicích." A odešel, zatímco na nás zle zaprskala Paní Norrisová.

„Neměl by mu někdo říct, že je konec roku?" zasmál jsem se a Harry se přidal.

„Co že je konec roku, ale jsme teď snad plnoletí ne? Pro nás večerka neplatí." Zašvitořil a neplánovaně se dotkl mého rukávu, aby mě mohl chytit za ruku, což také ihned udělal. Podivil jsem se a s pootevřenými ústy sledoval jeho oči, v kterých se cosi zablesklo a pak to zmizelo. „Přemýšlel jsem o tom, cos mi říkal. Přesněji o tom, co mi pořád opakuješ." Šli jsme chodbami a já byl plně fixován a soustředěn na černovláskův obličej, v kterém se míhaly emoce. „Nechci, abychom žili jen tak vedle sebe, ale taky nechci na nic spěchat. Možná by nebylo úplně od věci to nějak zkusit posunout, nemyslíš?" ještě stále s pootevřenými rty jsem němě přikývl, než jsem se plně a šťastně usmál.