Spojeni osudem [Drarry] ✓

41. kapitola: Nedořešené záležitosti

Pohled Harryho:

Vyrazili jsme na snídani a já si dal toasty s rozteklým máslem a pár čokoládových lupínků. Neměl jsem co dělat a tak jsem se chystal vrátit na kolej, když vtom mě dvě silné paže zatáhly do odlehlé chodby a táhly mě dál směrem k umývárně. Užuž jsem se chtěl ohnat hůlkou, když jsem si všiml struktury rukou – byly to Dracovy ruce. Podíval jsem se mu do tváře a má domněnka se mi okamžitě potvrdila. Ani jeden z nás nepromluvil do doby, než mě Draco zatlačil do umývárny Ufňukané Uršuly a zavřel za námi dveře, přičemž je zabezpečil kouzlem proti vyrušení. Rozklepaně jsem stál uprostřed místnosti a díval se na blonďáka, jak ke mně jde a říkal si, že se něco špatného stalo.

„Chci ti říct pár věcí." Přiznal mi. „Ptal jsem se Brumbála na možný pobyt v Bradavicích a on souhlasil." Pak mi vysvětlil, co vše je s tím spojeno a já neudržel vztek na uzdě.

„Čekáš, že s tebou budu bydlet v jednom pokoji?! Sám?!" zavrčel jsem.

„Je to nutnost a nám to určitě taky pomůže. Aspoň se na to nějak připravíme, Harry. Nemůžeme před tím pořád utíkat." Ukázal jsem na něho prstem a vyčítavě zkroutil rty do tenké linie.

„Za to můžeš ty! To tys mi to dítě udělal a já kvůli tomu nechci trpět!"

„Děláš, jako by život se mnou bylo to nejhorší, co tě kdy v životě potkalo. Jsem snad horší než ti mudlové, u kterých trávíš léto?" zamyslel jsem se. Draco měl svým způsobem pravdu. Neměl bych být tak výbušný, když se tak snažil, abychom byli oba (všichni tři) v bezpečí a domluvil s ředitelem společné pokoje. Zřejmě si ředitel myslel, že spolu máme jiný vztah, ale i tak to nějak zvládnu. Už je načase, abych se naučil žít s tím, že odteď budu mít tohoto blonďáka ve svém životě – asi už navždy.

„Dobře. Máš pravdu, omlouvám se." Vyjádřil jsem svou lítost a neplánovaně se pohladil po břiše. Už to dělám nějak často.

„Bolí tě břicho?" zeptal se mě starostlivě Draco a přistoupil ke mně.

„Co... ne, nebolí." Řekl jsem a byla to pravda. Opravdu mě nebolí, jen mám pocit, jako by se v něm ten malý už začínal hýbat, což není absolutně možné. „Jen mám takový divný pocit." Odpověděl jsem s úsměvem a podíval se na Draca, kterému se na obličeji objevil stejný úsměv – pravý úsměv, který je u něho v poslední době vidět jen velmi málo.

„Řekl bys mi, kdyby tě něco trápilo, že jo?" pokrčil jsem rameny, ale přikývl.

„Jo. Je to přece v mém zájmu – našem zájmu." Opravil jsem se, když jsem si uvědomil, že mluvím jen o sobě a ne o našem malém.

„Dobře." Řekl Draco a bez jakýchkoli odtažitostí mě objal. Zaváhal jsem, ale nakonec jsem mu objetí jemně oplatil. Cítil jsem na srdci tlukot jeho vlastního srdce a na krku jeho teplý dech. Projelo mnou příjemné zamrazení a byl nesmysl, aby si toho Draco nevšiml. „Ještě něco bych ti měl říct. Ten neviditelný plášť..." chtěl mi to vysvětlit, ale já ho zastavil.

„To už jsme přece vyřešili, nechme to být."

„Ale já to potřebuju dořešit. Byl jsem v noci v knihovně a hledal si ty zákony o tom, že se odteď budeme počítat za plnoleté a tak dál a tak dál, ale v té knihovně se stalo i něco jiného a já osobně jsem docela zmatený z toho, co to přesně bylo." V jeho očích bylo vidět zděšení a já mu na uklidněnou stiskl ruce.

„Povídej." Vyzval jsem ho.

„Viděl jsem tam Notta ze Zmijozelu a Hermionu Grangerovou, jak se spolu o něčem baví a jak jí Theodor dává nějaký balíček. Pak se jí ptal na léto, a jestli ho tráví pořád na jednom místě. Jak jsem to tak pochopil, asi myslela Weasleyovi. Pak se bavili o tom, že se někde sejdou a dál už si to moc nepamatuju. Bylo toho víc, mluvili neurčitě a skoro ničemu jsem nerozuměl." Poslouchal jsem každé slovo a říkal si, že to bude jen nějaké překvapení pro Rona nebo možná Freda a George – třeba se jim chtěl Theodor pomstít za ty žertíky, co na něj dvojčata vymýšlela v druhém ročníku, ale je zvláštní, že se s někým takovým Hermiona dala vůbec do řeči. Není zrovna zmijozelský typ.

„To nic nebude." Řekl jsem tiše. „Pojď zpátky, Ron na mě bude čekat ve společenské místnosti. Půjdeme někam ven." Draco přikývl.

„Můžu jít s vámi?" zeptal se nejistě. Podíval jsem se na něj a s potřesením hlavou přikývl.

„Dobře." Draco zrušil kouzla a vyšli jsme z umývárny, přičemž na nás koukalo pár děvčat z Mrzimoru a Havraspáru. Všechny si ukazovaly a otvíraly pusy. Kdo by se nedivil? Já... Harry Potter jdu s Dracem Malfoyem po chodbě, aniž bychom na sebe štěkali různé kletby. To už jsou Vánoce...?