Spojeni osudem [Drarry] ✓

31. kapitola: Nevolnost

O dva týdny později:

Pohled Draca:

Hodiny ubíhaly. Dny plynuly. Týden se přehoupl v další a já už začínal ze všeho šílet. Na hodinách profesora Snapea jsem nedával na nic pozor a soustředil se jen na to, abych zvládal těžké dny. Několikrát za mnou přišel Ron Weasley s tím, jestli mi něco není, ale já mu vždy odsekl – tak, jak to dělávám pokaždé, když mám všeho plné zuby. Harry se mnou nemluví. Už od doby, co jsme společně odhalili tajemství onoho dopisu, se k sobě nijak nemáme. Nic neříkáme – mlčíme, přehlížíme jeden druhého. Pro mě je to k nevydržení.

Problém s rodiči mi zatemňoval mysl a já nevěděl, co si počít s vlastními pocity. Nikdy dřív jsem se necítil tak slabý, pokořený, zlomený – už nejsem ten Malfoy, který po ostatních na chodbách štěká a vyhrožuje jim svým otcem; už se necítím jako nafrněný spratek, který by si nejednou zasloužil pár facek – teď je ze mě obyčejný kluk, který neví co dělat a nedokáže určit, kde je jeho místo. Může být něco horšího?

Nebelvírští studenti se mnou nechtějí nic mít a nemluví se mnou. Ze Zmijozelu se se mnou baví jen Pansy a Blaise – nikoho jiného už nemám. Myslel jsem, že když přestoupím do jiné koleje, budou mě všichni obdivovat – že mě bude Harry obdivovat, ale hrozně jsem se zmýlil. Vše je jinak a to mnohem hůř.

„Draco, co je s tebou?" zeptala se mě starostlivě Pansy.

„Nic mi není." Zalhal jsem a s povzdechem opustil svou nejlepší přítelkyni, aniž bych se s ní vůbec rozloučil. Hlavou se mi honily nejrůznější myšlenky, ale jen jediná všechny ostatní předčila – Harry, Harry, Harry a znovu jen Harry. Měl jsem pocit, jako bych bez Pottera ztrácel kus svého vlastního já. Chyběl mi jeho hlas. Klidně bych na sebe nechal řvát, jen kdyby ta slova vzešla z černovláskova hrdla. Nechal bych se obviňovat za všechno, co jsem kdy zpackal a neměl bych mu to za zlé – nesoudil bych ho.

Já bych ho nesoudil za nic.

---

Pohled Harryho:

Dnes jsem na famfrpálovém zápase, který jsme měli s Mrzimorem, podle profesorky Hoochové zazářil, ačkoli já sám jsem si to ani v nejmenším nemyslel. Kdyby viděla, co jsem vyváděl ve vzduchu na koštěti těsně před tím, než jsem seskočil a v ruce držel Zlatonku, zřejmě by se takto neusmívala a nechválila mě.

Bylo mi divně. Ve vzduchu jsem několikrát udělal neplánovaný přemet a párkrát se mi dokonce zvedl žaludek. Podařilo se mi však zabránit jakýmkoli nevolnostem, dokud jsem byl ještě stále na koštěti. Představa, že bych potřísnil svými trávícími šťávami část hřiště, se mi ani trošku nezamlouvala.

„Dobrá práce nebelvíři. Dneska vám to šlo dobře. Další zápasy nás čekají až v dalším školním roce, takže vám přeji do té doby veselé tréninky a pořádný odpočinek během léta." A s těmito slovy nás poslala do šatny, abychom se převlékli. Já to stihl v rekordním čase a okamžitě zamířil potemnělými chodbami do Nebelvírské věže. Jakmile jsem ale zabočil za roh, udělalo se mi lehce nevolno a to mě donutilo se co nejdříve rozběhnout na záchody. Opřel jsem se o záchodovou mísu, a aniž bych to zastavil, začal jsem zvracet.

Všechno přestalo asi o dvě minuty později a já byl tak vyčerpaný, že jsem si sedl na zem a dělalo mi nemalé problémy polykat. Najednou se otevřely dveře a v nich stál... Malfoy! To snad ne, on mě snad sleduje na každém kroku! Jakmile mě uviděl ležet na zemi, jak zhluboka dýchám, přiběhl ke mně a klekl si na koleno. Teď lituju, že jsem tu záchodovou mísu nespláchl – já idiot!

„Je ti špatně?" zeptal se mě starostlivě. Nedokázal jsem mu odpovědět a tak jsem pouze jednoduše přikývl. Zvedl mě na nohy a provlékl mi ruku pod pažemi, aby mi pomohl vstát. „Odvedu tě na ošetřovnu." Nestačil jsem ani nic namítnout a už jsme mířili na určené místo. Draco rozrazil dveře a mě se naskytl pohled na lékouzelnici, jak něco přebírá v poličkách. Když nás zahlédla, okamžitě se přestala vším ostatním zatěžovat a přemístila se k nám, aby Dracovi pomohla s mým doprovodem na lůžko.

„Co se mu stalo?" zeptala se se svým vážným a zároveň káravým hlasem. „Zase jste spadl z koštěte, Pottere?!" zavrčela, ale já zavrtěl hlavou.

„Ne madam Pomfreyová. Jen se mi udělalo trochu špatně." Poppy přikývla a společně s Dracem mě dostala na lůžko. Ihned začala diagnostickými přístroji zjišťovat mou náhlou nevolnost a já se mezitím díval na blonďáka, který vypadal, že se každou vteřinou rozsype.

Co se mi mohlo stát? Snědl jsem snad něco špatného?