Spojeni osudem [Drarry] ✓

47. kapitola: Ví to!

Pohled Draca:

Přišoupl jsem se blíž, položil si hlavu na jeho polštář a vyhrnul mu spací triko. Zarazilo ho to, ale nechal to být – stejně jsem ale cítil, že je napjatý a tak jsem ho letmými doteky na břiše, uklidňoval. Usmíval jsem se, když jsem si všiml, že Harryho bříško se mírně zformovalo a vypadá už o trošku víc jako kulička – ne o moc, ale břišní svaly už nejsou příliš výrazné.

„Znáš cestu do Velké síně?" zeptal se mě Harry a já zavrtěl hlavou. „Tak to jsme docela v háji, ani já ji neznám." Uchechtl jsem se a znovu se začal věnovat jeho bříšku. Nechtěl jsem teď na nic myslet a jen si užívat to, že za pár měsíců se ze mě stane táta. Je to šílené vzhledem k tomu, co se v tuto dobu děje, ale já vím, že to zvládneme. Doufám, že Voldemorta zabijeme a bude klid. Věřím v to, že na jeho místo se nikdo jiný nedostane a všude bude klid – všichni budou v bezpečí. Moc bych si to přál.

„To nějak zvládneme." Řekl jsem, a aniž bych si to uvědomil, sehnul jsem se k Harryho břichu a dal mu na něj jemný polibek. Kupodivu mi na to nic neřekl, ale stejně jsem cítil, že je mu to nepříjemné. Přestal jsem tedy, kouknul se mu do očí a odkulil se na svou stranu postele.

„Promiň, tohle vážně ještě nechci." Řekl a v jeho hlase byla slyšet zlost.

„Nechtěl jsem. Byl to jen instinkt. Omlouvám se." Odporoval jsem a zachumlal se do peřiny až po bradu. „Dobrou, Harry." Řekl jsem, protože jsem se o tom opravdu už dál nechtěl bavit. Nechtěl jsem se před spaním hádat – nevyspal bych se.

„Dobrou noc." Oplatil mi přání a já ucítil, jak se ode mě ještě o něco vzdálil. Sebral s tím i kus mé peřiny – naší společné peřiny.

I když myslím na to naše malé, musím myslet i na ten dopis, co jsem dostal od Luciuse před dvěma týdny. Celou dobu přemýšlím, jestli uvěřit otcovým slovům a odpustit mu všechny ty roky, co jsme s ním s matkou prožili v bezmoci, když se snažil vyhovět ve všem svému pánovi. Jaký otec nechá trpět vlastního syna pro to, aby si upevnil pozici a ještě ji navýšil? To přesně by mi způsobil tím, kdybych si nechal dát Znamení zla. Nejen, že bych byl vyvržencem společnosti, ale nikdy bych se na sebe už nedokázal podívat do zrcadla.

Zaslechl jsem jemné Harryho pochrupování a sám pro sebe se usmál. Podíval jsem se do plamenů na pochodni a ukolébán těmi úžasnými zvuky usnul.

---

Probudilo mě mírné vrtění na posteli. Otevřel jsem rozespale oči a rozhlédl se kolem dokola. Plameny na pochodních svítili pořád stejně a všechno vypadalo v pořádku, dokud jsem si nevšiml zpoceného a svíjejícího se Harryho na posteli. Klekl jsem si k němu a chytil ho silně za ramena. Chtěl jsem ho probudit, ale on se pořád kroutil a ze spaní něco mumlal.

„Harry, no tak... Harry, vzbuď se." Pokoušel jsem se na něho volat, ale nic se nedělo. Volat teď Brumbála Letaxem je blbost, když je tak pozdě a Rema kvůli tomuhle opravdu budit nechci – i když... nebylo by to lepší? Kde je ksakru ten Bezesný spánek?!

Zničehonic Harry zalapal po dechu, otevřel oči a zprudka se posadil. Zrychleně dýchal a celý se třásl. Jakmile vyhledal můj starostlivý obličej, okamžitě se mi zavěsil kolem krku a potichu vzlykal do mého odhaleného ramene, na které dopadaly jeho horké potůčky slz. Hladil jsem ho po zádech a pokoušel se ho uklidnit.

„Ššš Harry, všechno je v pořádku. Nic se neděje." Zabořil jsem mu rty do vlasů a věnoval mu na ně maličký polibek. Klepal se mi v objetí a já se na něj natiskl ještě o něco víc, abych ho znehybnil.

„O-on to ví." Vzlykl. „Ví, že jsme t-tady v Bradavi-cích." Nemusel jsem být génius, abych poznal, o kom je řeč. Pohladil jsem ho po vlasech a upokojoval ho, zatímco on postupně tišil svůj pláč...

---

Pohled Hermiony (Ehm... moc mě to mrzí):

Konečně ta škola skončila. Myslela jsem, že se kvůli tomu věčnému, „udělej tohle a udělej tamto" zblázním. Teď jsem konečně na cestě do Malfoy Manoru, kde se bude konat další setkání, které povede můj pán. Nevím, jestli se vysloveně těším, ale až mu řeknu ty informace, které jsem dneska odpoledne před odjezdem zjistila, určitě mi za to dá odměnu.

Je pravda, že mi Harry byl dobrým kamarádem a měla jsem ho ráda... opravdu. Před rokem mě ale začala hodně zajímat černá magie a tak jsem o ní začala číst spoustu knížek. Pak už stačilo zajít jen za Theodorem, aby mě dovedl za svým pánem a ten mě po velmi těžké zkoušce (musela jsem zabít dva mudly) přijal mezi Smrtijedy. Nebyla jsem zrovna nadšená z této zkušenosti, ale jak se říká – „každá zkušenost dobrá".

Sama se teď ptám, proč mě Moudrý klobouk zařadil zrovna do Nebelvíru, když se hodím spíše na Zmijozela. Možná ve mně něco bylo, když jsem byla mladší, ale to se změnilo a teď je všecko, co jsem byla, pryč.

Zastavila jsem před bránou a Červíček mi zkontroloval hůlku (jako obvykle). Vešla jsem bez potíží a zamířila známými chodbami a schody do Hlavní síně, kde už všichni trpělivě vyčkávali. „Ach... Hermiona Grangerová, už jsem se o tebe začínal bát." Řekl Temný pán povýšeně a já podřízeně sklopila hlavu, když jsem si šla sednout na svou židli vedle Bellatrix Lestrangeové. „Neseš nám nové zprávy?" vyzval mě a já si složila ruce do klína.

„Harry Potter zůstal v Bradavicích, a jelikož se nemá ani Malfoy kam vrátit, myslím, že tam zůstal taky. Jak jsem si tak všimla, tři profesoři odjeli někam na dovolenou a Bradavice jsou prakticky nehlídané. Nikdo nečeká, že byste zaútočil zrovna o letních prázdninách – jistě by to byla dobrá pří-..."

„Vhodné příležitosti nech na mě." Zbrzdil mou řeč a ďábelsky se zasmál. „Takže Harry Potter je v Bradavicích ano?" přikývla jsem. „A Draco Malfoy?" pokrčila jsem rameny, ale poté také přikývla. Bella se vedle mě zasmála jako ta největší mrcha, kterou pro mě vlastně i je. „Skvělé. Nebudeme tedy otálet, dokud ten starý dědek nezjistil, že jsi mu zbrzdila hůlku. Zítra vyrazíme a vezmeme s sebou i naše dva zrádce. Draco určitě rád uvidí své rodiče ještě naživu, i když si možná bude spíše přát, aby je v tomto stavu nikdy neviděl..."

Schůze probíhala dál, dokud se všichni nezvedli ze židlí a neodešli hlavním vchodem z místnosti...