Spojeni osudem [Drarry] ✓

33. kapitola: Nikdo se to nedozví

Pohled Draca:

Dneska večer není nikdo z šestého ročníku mimo mě a Harryho v pokoji, protože zdobí Velkou síň. Brzy začnou prázdniny, NKÚ jsem zvládl dobře a podle toho, co jsem slyšel od Rona a Hermiony, Harry je zvládl taky. Od té doby, co jsem se dozvěděl, v jakém stavu se Harry nachází, se s ním snažím trávit co nejvíce času – už kvůli němu přicházím i o své dva nejlepší přátelé, ale až se to nakonec roznese po Bradavicích, myslím, že všechno pochopí. No, pochopí... spíše mě za to budou nenávidět, protože doteď jsem jim ani neřekl o své pravé orientaci, natož abych jim říkal, že s Harrym čekáme dítě.

S černovláskem je sice těžké vyjít nebo se mu pokoušet pomáhat, ale i tak to dělám více než rád. Když potřeboval pomoct s učením na NKÚ, byl jsem s ním a doučoval ho lektvary, když se potřeboval uvolnit, štědře jsem ho nechal na pokoji a nevšímal si ho. Tento náš vztah mi ale stále nevyhovoval a já doufal, že se to dříve či později změní. Harry je ale paličák a stále si myslí, že všechno, co dělám, dělám jen kvůli tomu, že čeká naše dítě (ano, je to trochu i kvůli tomu) a nechce uvěřit tomu, že to dělám z lásky k němu.

Posadil jsem se na postel a Harry seděl na své; něco si četl. „Tak... jaký jsi měl den?" zeptal jsem se ho pokoušeje se udát nějaké téma k nezávazné konverzaci.

„Byl jsem na tréninku." Řekl stroze a opět se vrátil ke čtení. Vůbec se mi nelíbí, že hraje famfrpál ve svém stavu. Já sám s famfrpálem přestal před pár týdny, když jsem se rozhodl, že přestoupím do Nebelvíru. Nemůžu ale po Harrym chtít, aby přestal, to by ho úplně zničilo. Jako chytač má velice důležité zásady a nemůže se jen tak omluvit z účasti – ano, za mě si také museli najít náhradu, ale to bylo něco úplně jiného; já totiž odcházel.

„A co Hermiona a Ron?" pokoušel jsem se ptát dál.

„Jo, docela to ušlo." Vypadalo to, že mi nic víc neřekne, ale já se nehodlal jen tak vzdát.

„Co jste dělali?"

„Byli jsme venku."

„Kdy?"

„Před tréninkem." Docházely mi nápady na otázky a tak jsem si jen povzdechl, přešel k černovláskově posteli a vytrhl mu z rukou noviny. Aha, takže Denní Věštec ho tak zaujal.

„Co děláš?" zeptal se nevrle, vstal a chtěl mi vytrhnout noviny z ruky. Rychlým pohybem jsem je vyhodil do vzduchu a zmrazil je v čase bezhůlkovou magií. „J-jaks to...?" pokoušel se koktavě zeptat, ale moc mu to nešlo.

„Profesor Kratiknot mi dal pár lekcí. Řekl jsem mu, co mě zajímá a on si na mě našel chvilku času. Dal mi pár knížek a já se naučil tohle. Dobrý ne?" černovlásek koukal ze mě na noviny a poté se unaveně zhroutil na postel.

„Za chvíli to bude vidět." Řekl a já si chvilku lámal hlavu s tím, co měl na mysli.

„Jo, to bude." Přisvědčil jsem a posadil se na jeho postel. Natáhl jsem ruku k jeho mírně (opravdu jen mírně) vystouplému bříšku. To je jediný dotek, který mi na jeho těle povolí. Stále trvá na tom, abych se ho nedotýkal.

„Nechci, aby se to všichni dozvěděli. Budu všem akorát pro smích." Řekl sklesle a já si všiml té jeho (nyní časté) smutné grimasy.

„Nikdo se to nedozví. Zvládneme to." Pokusil jsem se o úsměv, ale Harry na má slova pouze zavrtěl hlavou.

„Draco, na léto se vracím k Dursleyovým, ještě nejsem plnoletý a ani ty ne. Nemůžu se jen tak sebrat a odejít tak, jako jsem to prakticky udělal v třetím ročníku. Já nemůžu nikam jinam jít." Jeho hlas zněl sklesle a mě až teď došlo, že ve skutečnosti se k Dursleyovým vůbec netěší. Vždycky jsem si myslel, že život u mudlů je strašný, ale jak se zdá, je ještě horší.

„Možná..." opatrně jsem ho chytil za ruku a shledal příjemným, když dlaní neucukl, tak, jak to dělal pokaždé, když jsem se ho nějakým způsobem pokoušel dotknout. „Možná bychom to měli říct Brumbálovi." Jakmile jsem to vyslovil, jeho oči se rozšířily a já ucítil, jak mu na ruce zběsile tepá žíla. „On by to mohl přece pochopit." Řekl jsem rychle. „Kdybychom mu to řekli, třeba by tě k těm mudlům neposlal a mohl bys jít..." zarazil jsem se. On vlastně nemá kam jít, dokonce ani já nemám kam jít. Na Manoru jsou smrtijedi a každý z nich jde po Harrym – přijít si tam jen tak je sebevražda.

„No, kam bych mohl jít Draco?" vyrušil mě z přemýšlení nebelvírův hlas. „Já žádné jiné místo neznám."

„Ani já ne." Přisvědčil jsem a přemýšlel. Potřebujeme místo, kde budeme oba v bezpečí. Kde bude v bezpečí naše dítě a smrtijedi se k nám nedostanou. Místo, kde bude klid a nikdo nás nebude otravovat... A pak mě to trklo! 

---

Ještě než se pustíte do čtení další kapitoly, kde si myslíte, že by Draco s Harrym mohli přebývat?