Spojeni osudem [Drarry] ✓

19. kapitola: Příměří

Pohled Draca:

Snape mého přítele ještě chvíli pozoroval, a poté se sebral a bez pozdravu odešel. Zdálo se, že pro tři chlapce večerka ještě nezačala, protože jakmile zaslechli, že je vzduch čistý, opět se vrátili zpět, odkud přišli.

Já si pomalu sedl na postel k Harrymu a pohladil ho po spící tváři. Zahlédl jsem, jak se na mě Weasley opět nenávistně dívá.

„Můžeš s tím přestat?" zašeptal jsem na Rona, který stál jen kousek ode mě.

„Stejně ho využíváš." Řekl klidně. „Prostě není možný, abys ho miloval. Vždyť seš Malfoy, ten není schopný se do někoho... zamilovat." Řekl a šel směrem k své posteli. Já jsem se rozhodl, že pro dnešek nechám Harryho, ať se pořádně vyspí v mé posteli, což obnášelo, aby měl víc místa na převalování. Došel jsem tedy k jeho posteli a lehl si do peřin. Vlastně jsme si jen vyměnili místa na spaní.

Až teď mi došlo, že jsem mnohem blíž Ronovi. A až teď mi také došlo, co před chvílí říkal.

„Pořád mě viníš z toho, že jsem Malfoy." Šeptl jsem směrem k jeho posteli. „A přesto mě má rodina absolutně nezajímá." Řekl jsem. „Víš, Lucius je tyran..."

„A ty ne?!" štěkl na mě ztichlým hlasem. „Ty jsi ještě horší."

„Tak to není." Podíval jsem se do stropu. „Já nikdy netoužil po tom, být jakýmkoli způsobem podobný otci. Protivil se mi už, když jsem byl dítě. Jakmile se znovu objevil Pán zla, otec se vrátil ke starým způsobům." Ron se po mě na chvíli ohlédl a já udělal totéž. Proč mu tohle vykládám?

„Neříkej mi, žes nikdy netoužil po tom, být jako on." Řekl. Buď se mu teď svěřím a možná se to mezi námi pokusím urovnat nebo se budu snažit ho od sebe co nejvíce odehnat. Harry by určitě souhlasil s první možností. A jelikož mi na Harryho názoru záleží...

„Jakmile se vrátil Pán zla, otec se okamžitě vrátil na jeho stranu. Začal mlátit mámu. Mě nutil a připravoval, abych se jednou mohl stát smrtijedem." Zmlkl jsem. „Tohle nikomu neříkej prosím. Říkám ti to jen proto, abys mi věřil, ale otec na mě dokonce několikrát použil Cruciatus." Ron na mě vykulil vyděšeně oči.

„Cože? Proč proboha?" slyšel jsem z jeho hlasu mírnou starostlivost, ale měl jsem pocit, že se mi to spíše zdálo. Weasley by přece o někoho, jako jsem já nikdy starost neměl. Nebo ano?

„Porušoval jsem jeho příkazy." Zašklebil jsem se. „Jakmile se vrátil... Voldemort, všechno se začalo kazit. Otec svolával do našeho sídla smrtijedské schůze, v jejichž čele zasedal Temný pán. Já musel být na těch schůzích přítomen taky." Povzdechl jsem si a přemýšlel nad tím, jestli už Weasleymu nesvěřuji až moc osobní věci. „Ani nevíš, co těm mudlům dělal. Vždy je přivedl na zasedání a přede všemi je zabíjel. Bylo mu to naprosto ukradené. Každému to bylo naprosto ukradené, protože oni se utěšovali tím, že ti lidé jsou jen mudlové, kteří nejsou výjimeční, protože nemají čistou krev."

Ron se na mě díval a já viděl v jeho očích... pochopení? Cože? Najednou se Weasley posadil na postel a složil si ruce do klína.

„To... jsem nevěděl." Řekl šokovaně.

„Nikdo to nevěděl. Všichni měli jen tušení, ale nikdo to nemohl přesně určit. Kdybys viděl to, co já, myslím, že by se ti tak klidně nespalo." Taktéž jsem si sedl na postel a jemně si promnul spánky. „Musím uznat, že ani mně se moc dobře nespí. Právě naopak. Myslím, že kdybych se nesnažil ty sny potlačit, byl bych na tom ještě hůř než Harry." Zadíval jsem se na spícího černovláska a sám pro sebe se usmál. „Věř mi, zrzku." Požádal jsem ho. „Nechci nic jiného, než aby sis o mně nemyslel, že chci být jako otec." Weasley pozvedl hlavu a věnoval mi drobounký, opravdu drobounký úsměv. Spíše se pokusil dát najevo, že mě chápe.

Několik minut bylo ticho, a potom se stalo něco, co bych absolutně nečekal. Ron se zvedl a přešel k Harryho posteli, tam, kde jsem seděl já.

„Já jen nevím, jak ti věřit, jestli to s Harrym myslíš vážně. Víš – já ho beru opravdu jako bratra a záleží mi na něm. Jen nechci, aby mu někdo ublížil." Na chvíli zmlkl a dal si ruce podél boků. „Musím ale uznat, že něco takového, cos mi teď řekl, jsem od tebe opravdu nikdy nečekal. Víš, myslel, jsem, že jsi jako Lucius, ale..." pousmál jsem se. „možná jsem se spletl." To opravdu?

Ron mi najednou podal ruku a tím mi nabídl něco jako naše malé spojenectví. Nebo jen příměří? Byl jsem v šoku, ale zároveň mě jeho nabídka velice překvapila a zahřála u srdce. Ruku jsem mu chytil a potřásl si s ním. Tím byla celá věc uzavřena. Takže, jsme teď... přátelé?

---

Tak co? Jak přežíváte doma?♥