Spojeni osudem [Drarry] ✓

40. kapitola: Pomsta za neviditelnost

Pohled Harryho:

Otevřel jsem oči do nového dne a otočil se na bok, abych zakryl sluníčko, které mi nepříjemně svítilo na víčka. Pohledem jsem zavadil o blonďákovu postel, ve které Draco spal v hábitu a s botami jen tak napůl rozvázanými a opřenými o pelest postele, což by nebylo až tak divné, kdyby nespal s nohama na polštáři a hlavou na peřině. Uchechtl jsem se a protáhl si ztuhlé svaly.

Ron vedle mé postele tiše pochrupoval, zatímco Neville kácel celý Zapovězený les. Seamus něco mrmlal a Dean ze spaní občasně škytnul. Trvalo mi jen několik vteřin po probuzení, než jsem si uvědomil, že na sobě mám ještě stále hábit a opatrně jsem si ho rozepnul, abych mohl zůstat jen v košili. Vyhrnul jsem si jí a nejistě se dotkl svého mírně vystouplého bříška.

Tak já jsem opravdu těhotný – a s Dracem. Při té myšlence jsem se na aristokrata mírně otočil a díval se na jeho pootevřené rty a spokojeně zavřené oči. Povzdechl jsem si a opět si bříško pohladil. Na chvilku se mi zdálo, že mě miminko koplo, ale to byl jen nějaký můj výmysl. Jsem teprve v... druhém měsíci? Přece není možné, aby kopalo už takhle brzy.

Přestal jsem na všechno myslet a rozhodl se, že už nebudu jen tak vylehávat a raději se půjdu upravit.

Po ranní hygieně, sprše a občasného pohlazení svého břicha jsem se opět přemístil do ložnice, kde už se postupně probouzeli všichni kluci mimo Draca, který ještě doteď ležel na posteli a pochrupoval, přičemž z jeho rtů vycházely roztomilé výdechy. Chystal jsem se ho probudit, ale Ron na mě nečekaně zavolal:

„Jen ho nech spát, kámo. Měl náročnou noc." Svraštil jsem čelo a otočil se na Rona pro vysvětlení. „Až do rána jsme hráli šachy." Zamračil jsem se, ale ne proto, že bych myslel, že to s tou hrou přehnali, ale Ronalda znám už tak dobře, že vím... – jsem si skoro stoprocentně jistý, že lže.

„Pravdu." Řekl jsem a Ron si povzdechl. Nikdy mi nedokáže odporovat dlouho, protože moc dobře ví, že u něj lež vždycky prokouknu. Dokonce i dřív než Hermiona a to už je co říct.

„Tak fajn. Půjčil si tvůj plášť a šel na obhlídku." Naštvaně jsem se podíval do kufru; plášť tam ležel úhledně srovnaný a cípy trčely do čtverce. Moc dobře si vzpomínám, že jsem je nechával neúhledně srovnané do kruhu! Přešel jsem k blonďákově posteli a přemýšlel, jak ho nejhůř probudit. Nakonec jsem zvolil nádherný způsob:

„Aguamenti." Z mé hůlky vystřelil proud vody a vylil se přímo na Dracův obličej, který se na mě nyní díval, jako by mě vůbec neviděl a jen mžoural. „Ještě jednou se dotkneš mého neviditelného pláště a slibuju, že tě o úplňku nechám jít pomocí Imperia do lesa, kde tě roztrhá Remus." Řekl jsem rozlíceně a vrátil se ke své posteli. Vzal jsem si z nočního stolku brýle a až teď jsem měl konečně šanci vidět blonďákův obličej.

„Zas tak moc se nestalo ne?" zeptal se arogantně. Docela dobře to před ostatními hraje, jak už jsem zjistil.

„Prostě na něj už nešmatej."

„Jo Malfoyi! Je to Harryho věc a ty mu do ní nemáš co lízt." Řekl Seamus a já ho propálil pohledem, kterým jsem se díval tehdy na Voldemorta v bludišti, když jsme byli u ohnivého poháru. „Co je? Co ti má co lézt do věcí? To klidně může přijít, vyndat mi něco z kufru a jen tak si to vzít." Obrátil se zpátky na Draca, který byl nyní rudý vztekem a já poznal, že je jen kousek od toho než se přestane ovládat a na Seamuse skočí.

„Tak dost Seamusi!" vykřikl jsem tak nahlas, že to musela slyšet i děvčata na druhé straně věže ve svých ložnicích. „Stalo se a dál už se o tom nebudeme bavit." A tím jsem celou věc uzavřel.