Spojeni osudem [Drarry] ✓

48. kapitola: Obrana

Pohled Draca:

Postavili jsme se do krbu v obýváku, já nabral do ruky Letax a přemístil nás do ředitelovy pracovny. Plameny zeleně zazářily a pohltily nás od konečků prstů na nohou až po poslední trčící vlas. Silou jsem k sobě tiskl svého černovlasého nebelvíra a vylezl i s ním z krbu. Ředitelna byla tmavá, každý jednotlivý obraz působil velmi staře a děsivě, postavy na nich spaly – všechno tu vypadalo mrtvé.

„Pojď, půjdeme pro Brumbála." Řekl jsem a rozešel se i s ním k pevným dveřím ukrývajícím ředitelovy soukromé komnaty. Jemně jsem zaklepal a čekal. Harry ještě stále zhluboka dýchal. Tišil jsem ho, říkal mu, že takový stres mu v jeho stavu neprospívá a ať se pokusí alespoň malinko uklidnit; samozřejmě, že mě neposlouchal.

Dveře se po pár vteřinách otevřely a nám se naskytl pohled na Brumbála v limetkově zeleném hábitu, s rozespalým výrazem a vousy trčícími do všech možných stran. „Chlapci, co tu děláte takhle pozdě? Neměli byste už dávno spát?"

„Pane řediteli, chystá se útok na hrad. Měl jsem sen, viděl jsem to. Viděl jsem místnost, Voldemort s někým mluvil a vyptával se ho, jestli jsou Bradavice nějak hlídané." Mluvil rychle Harry a u toho dýchal, jako by mu šlo o život – zřejmě to tak bylo. Musíme si pospíšit...

„Víš to jistě, chlapče?" nasadil si Brumbál své půlměsícové brýle a prošel kolem nás ke svému stolu. „Tak přece jen jsem to neměl zanedbat." Pozvedl jsem obočí.

„Zanedbat?" tázal jsem se, zatímco jsem černovláska tlačil ke svému boku.

„V posledních několika dnech jsem postřehl neidentifikovatelné změny ve své magii. Nejprve jsem myslel, že jsem jen slabý, ale přetrvává to. Teď je to jasné, na hradě byl smrtijed." Pootevřel jsem naprázdno ústa a hleděl na bělovlasého muže vyčítavým pohledem.

„A předpokládám, že nemáte nejmenší tušení, kdo to je." Konstatoval jsem. Posadil jsem Harryho do křesla, byl stále víc a víc bledý. Ředitel vytáhl ze svého pláště hůlku a vyčaroval patrona, kterého poslal někam krbem. „Nebo snad ano?"

„Och Draco, kdybych měl tušení, kdo to je, už bych to, jak se patří, řešil. Poslal jsem patrona pro Severuse a Rema. Je nás málo, velmi málo. Pokud někdo sabotoval mé síly, bojím se, že nemáme příliš vysoké šance."

„My taky můžeme pomoct." Řekl jsem.

„Vaše hůlky nám jistě pomohou, ale i tak se obávám, že tím Voldemorta jen zdržíme, neoslabíme ho. Má příliš mnoho stoupenců." Přemýšlel jsem, co bychom mohli udělat, ale napadaly mě samé absurdní neuskutečnitelné věci.

„Nemůžete zavolat další profesory? Nebo studenty..."

„Pokud máte pravdu a Voldemort se chystá zaútočit, nemůžeme očekávat, že se tu objeví za týden. Ještě je tu možnost kontaktovat Ministerstvo, ale pochybuji, že s tím něco zmohou."

„Tak to zkuste." Přesunul jsem svou plnou pozornost k Harrymu a pomalu si klekl k místu, na kterém seděl. „Všechno bude v pořádku." Pohladil jsem jeho bříško. Opět jsem viděl, jak zadržuje slzy. Ano, i velký Harry Potter se bál. Ale ne o sebe, nýbrž o naše malé nenarozené dítě. „Ochráním vás, malému se nic nestane." Chytil mou ruku do své a nechal ji na svém břiše. Pohledem mě prosil – zůstaň tu. „Neodejdu." Klečel jsem, hladil ho a poslouchal dění kolem.

Severus s Remem se přemístili krbem a o něčem mluvili s Brumbálem. Nedokázal jsem vnímat, pouze jsem zůstal se svým přítelem, utěšoval jeho neklidné myšlenky a dotýkal se ho. Neprotestoval, dokonce jsem tentokrát nabyl dojmu, že je za tu péči vděčný.

„Draco, Harry, pojďte sem." Řekl Remus. Vzal jsem Harryho za ruku a vedl ho k ostatním.

„Dobrá. Rozdělíme si úkoly. Reme, ty kontaktuj profesory z hradu, sežeň co nejvíce hůlek, budou potřeba. Severusi, pošly Pomoně, Minervě a Rolandě patrona, ať se okamžitě dostaví zpátky do Bradavic. Rovnou pošly patrona i do Zapovězeného lesa a kontaktuj Firenze, budeme potřebovat každou pomoc. Třeba se přidají, když budou vědět, co hrozí za nebezpečí. Já kontaktuji Ministerstvo. Draco, postarej se o Harryho, Severus mu dá lektvar na posilnění imunity, bude tě teď potřebovat." Přikývl jsem. „Někdo nějaké otázky?"

„Ano, já." Ozval se Severus. „Jak si pro Merlina můžete myslet Brumbále, že přesvědčím kentaury, aby se přidali na naši stranu? Nikdy pro nás nehnuli ani kopytem, proč by to teď najednou měnili?" ze Severusova tónu bylo zcela patrné, že mu taková představa připadá velice nepravděpodobná.

„Musíš jim vysvětlit situaci." Namítl Brumbál. „Přesvědčit je. Nabídnout jim něco výměnou za pomoc." Teď už muž s černými dlouhými vlasy nejen nepřesvědčeně hleděl do prázdna, přidal k tomu rozšíření zorniček a následný lehký úšklebek.

„Možná vám to ještě nedošlo řediteli, ale ty mozky velikosti mandlového ořechu pořádně ani neví, co znamená příměří. Pokud čekáte, že kývnou na pomoc, může vám být jasné, že budou útočit na všechny. Jak na nás, tak na stoupence Temného pána. Chcete to riskovat?" Brumbál si prohmatal čelo, na kterém se mu vytvořila nepřehlédnutelná stařecká vráska.