PASSION

42.

(Y/n)'s POV
Ráno jsem se probudila na gauči v Tomasovo objetí. Nic jsme spolu neměli, prostě jsme tak usnuli. Jade už byla vzhůru. 
Vstala jsem a šla jsem za ní do kuchyně.
''Ostatní ještě spí?'' zeptala jsem se.
''Jo, jsou spolu v ložnici.'' řekla a mrkla na mě, jakože se mezi nimi asi něco stalo.
''Kecáš.'' řekla jsem překvapeně.
Jade zavrtěla hlavou a začli jsme se smát.
Sedli jsme si ke stolu a začali jsme pít kafe, čaj. Mezitím se vzbudil i Tomas a přisedl si k nám.
Chvíli jsme si povídali a pak se Jade zeptala, kolik je vůbec hodin.
''Počkej, kouknu se.'' Šla jsem ke gauči a hledala svůj telefon.
''Neviděli jste můj mobil?'' zeptala jsem se.
Zavrtěli hlavou jakože ne. 
''Neee, já ho určitě nechala na střeše. Snad nezrmznul.'' řekla jsem a bežela jsem na střechu.
_
Byl tam zastrčený v jedné dece a fungoval.
Podívala jsem se na lockscreen a měla jsem 10 nepřijatých hovorů od Noaha.
Sedla jsem si na jednu s matrací a zavolala jsem mu.
Nezvedal to. Měla jsem trochu strach. Noah nikdy nevolá, a už vůbec ne 10x. 
_
Sešla jsem dolů do kuchyně za Jade a Tomasem. Řekla jsem jim o tom a taky jsem řekla, že mám trochu strach.
''Třeba se jen opil a chtěl si povídat.'' řekl Tomas a pohladil mě po ruce.
''To doufám.'' odpověděla jsem.

Finn's POV
Probudil jsem se s neskutečnou bolestí hlavy na nemocničním lůžku. Viděl jsem nad sebou stát sestřičku. Když zaregistrovala, že se probouzím, tak řekla ''Ležte, přivedu pana Doktora ano?'' a odešla.
Nevěděl jsem, proč jsem tady, nevěděl jsem, co se stalo.
Po chvilince přišel doktor.
''Tak jak se cítíte?'' zeptal se.
''Bolí mě hlava.''
''S tím jsme počítali. Pamatujete si něco ze včera?''
''No,byl jsem doma a nemohl jsem usnout, ale pak jsem asi usnul..''
''Víte své jméno a datum narození?''
''Wolfhard Finn, 23. prosince.''
''Skvěle. Včera jste si nepamatoval ani tohle.'' usmál se doktor.
''Co se stalo?'' zeptal jsem se.
''Pane Wolfharde, včera okolo 1 hodiny ráno jste měl autonehodu a utrpěl jste chvilkovou ztrátu paměti. Věříme, že si na to brzy vzpomenete. Nebyla to vaše chyba, narazil do vás osobák, který vám měl dát přednost.''
''Je v pořádku?'' 
''Ano, má jen pár modřin, vy jste na tom hůř. Kdybyste něco potřeboval, stačil zmáčknout tohle tlačítko. Sestřička vás bude z támhleté místnosti pozorovat a kdyby se něco zhoršilo, hned se o vás postaráme.''
''Děkuju.''
''Jestli už jste na to připravený, tak venku jsou vaši rodiče a nějaký kamarád. Můžu je pustit dovnitř nebo chcete odpočívat?''
''Ať přijdou.'' usmál jsem se.
_
Přišla máma, táta, bratr a Noah.
Máma plakala a pořád se ptala jestli jsem v pořádku.
''Co tě to napadlo, takhle pozdě někam jezdit?'' Zeptal se táta a působil starostlivě.
''Já nevim.''
''Kam si vůbec jel?'' Zeptal se Nick (bratr)
''Já .. já si to prostě nepamatuju.'' řekl jsem smutně.
''Zlato to nevadí, hlavně, že už jsi tak nějak v pořádku.'' Řekla máma a pohladila mě po vlasech.
Rodina tam byla ještě asi 40 minut a pak odešli. Noah ještě zůstal.
''Ty jseš vůl vole.'' řekl a skoro se rozbrečel.
Jen jsem na něj koukal.
''Nevíš, kdy tě pustí?''
''Nevim, asi zítra. Nic mi neřekli.''
''Všichni už ví, co se stalo, všem jsem volal. Nemohli ale přijít. Teda, čas měli, ale nesmělo nás sem přijít 40 jestli mě chápeš.'' zasmál se Noah.
''Jo.'' zasmál jsem se zpátky.
''Teda.. (y/n) to ještě neví. Nezvedala mi telefon..'' řekl Noah a sklopil hlavu.
''Ani to vědět nemusí. Má jiný starosti Noahu.'' pousmál jsem se. 
''Měla by, Finne. Pořád jí na tobě záleží, nemysli si, že ne.''
Nic jsem k tomu neřekl.