Perfektní brácha

28. To nejde

Už jsme byli skoro u sebe, když v tom...
V: ,,Mery promiň, ale to nejde"
M: ,,Proč ne? Nemáš mě rád?" Koukla jsem na něho. Stále jsem nechápala, o co jde.
V: ,,Nemůžu mu to udělat"
M: ,,Co udělat? A komu? Vojto řekneš mi konečné, o co jde?" Máchla jsem rozrušeně rukama. Můj mozek absolutně nepobíral dnešní den.
V: ,,Víš, prostě nemůžu chodit s holkou, která se líbí mému nejlepšímu kamarádovi...nemůžu mu to udělat, nejsem hajzl"
M: ,,Počkat počkat, není tvůj nejlepší kámoš David?!"
Koukla jsem podezdřívavě na něho.
Vojta jen přikývl a sundal ze mě pohled.
M: ,,Já to furt nepobírám. Já se Davidovi líbím? Vždyť to nejde, je blbý?! Jsme sourozenci!"
V: ,,Mery" chytil mě za ramena.
V: ,,Všechno jde, když se chce. Stačí chtít" usmál se na mě tím jeho sladkým úsměvem. No jo, všechno jde, když se chce. Ale chci?
V: ,,Víš co, jdi domů a pořádně si to nech projít hlavou, hlavně neudělej žádnou blbost, jasný?" Nadzvedl koutek do úsměvu.
Přikývla jsem a zamyšleně jsem se rozešla domů. Odemkla jsem a šla nahoru k Davidovému pokoji. Už jsem nastavovala ruku na zaklepání, ale pak se mi vybavily Vojtova slova. ,,Hlavně neudělaj žádnou blbost."
Stáhla jsem ruku zpátky a šla jsem do pokoje. Sedla jsem si ke zdi na postel a dala do uší sluchátka. Asi jsem si myslela, že hudbou se zbavým mých nekonečných otázek, ale ne.
Co vám budu, celý den jsem se válela a snažila se zodpovědět si nějaké otázky. Ale těžko si jde něco zodpovědět, když to nevíte. Rozhodla jsem se, že zítra půjdu s Luckou ven. Zajdem do krámu a aspoňse nějak rozptýlím.
Davida už jsem naštěstí dneska neviděla. No dobře, schválně jsem se mu vyhýbala. No nesuďte! Vždyť by se moje pusa neudržela a už by chrlila otázky.