Perfektní brácha

37. Co k němu cítím

Další den ráno mě probudily sluneční paprsky, které se draly ke mě do pokoje. Posadila jsem se a promnula si oči. Už od rána jsem se musela stále usmívat. Byla jsem šťastná. I když David nemá úplně vyhráno, je to na dobré cestě. A prý s největší pravděpodobností vše dobře dopadne.
Hned, jak jsem vstala, mé kroky zamířily do koupelny, kde jsem vykonala vše, co bylo potřeba a s úsměvem ma rtech jsem sešla dolů, kde už u stolu seděli oba rodiče a vedli asi nějakou velmi zajímavou debatu, protože si ani nevšimli, že jsem přišla.
M: ,,Dobré ráno" upoutala jsem na sebe pozornost obou rodičů. Pozdrav mi oplatili.
T: ,,Pojedeš dnes s námi za Davidem, nebo tam potom zajdeš sama?" Zvedl taťka pohled od stolu.
M: ,,Zajdu tam pak sama, ať vás nezdržuju" zasmála jsem se a vzala si snídani.
Asi za hodinu rodiče odjeli a já byla opět sama doma. Po chvilce přemýšlení jsem se rozhodla, že se půjdu projít a cestou se stavím za Davidem. Napsala jsem rodičům lístek, který jsem následně připla na ledničku a vydala se na cestu. Po chvilce začal foukat lehký vítr. Když jsem se koukla na oblohu, kde se začínalo mračit. Uhh to je výborné, před chvilkou slunečno a najednou se blíží bouřka.
Radši jsem si zkrátila cestu a co nejrychleji přišla do nemocnice. Pozdravila jsem na recepci a zamířila k jipce Davida. Myslela jsem, že někde po cestě potkám rodiče, ale nikde nebyli. Tak buď jeli domů jinudy a nebo tam ještě budou. Snad nás nechají o samotě. Myslím, že je načase říct Davidovi pravdu o tom, co k němu cítím. Došla jsem k Davidové jipce, ale když jsem se koukla přes okno, byla prázdná. Trochu mě to zarazilo a vyskočila mi husina, ale pak jsem si vzpoměla, co říkala včera doktorka. Že zanedlouho ho už převezou na pokoj. No ale nevěděla jsem na jaký, tak jsem si sedla na židli a počkala, než někdo příjde.