Perfektní brácha

36. Jdu domů

Už jsem v nemocnici ležela týden a zítra jsem měla jít domů. A David? Ten se včera probudil a jeho stav se zlepšuje. Jsem hrozně šťastná.
Nastal den D a já jdu domů. Už jsem sbalená a teď už jen čekám na Vojtu. Slíbil mi, že mi pomůže s věcmi, ať se s nima netahàm. No ještě, že ho mám.
Otevřely se dveře a dovnitř vstoupil Vojta s úsměvem na tváři.
Vojta: ,,Ahoj, tak co? Připravena?"
Mery: ,,Ano kapitáne" dala jsem si ruku na čelo a postavila se do pozoru. Po té jsme se s Vojtou začali smát.
M: ,,Můžu se ještě stavit za Dejvem?"
V: ,,No jasně, počkám u auta" vzal mi tašku a společně jsme vyšlu z pokoje. U rozcestí jsme se rozdělili a každý šel svým směrem.
Vešla jsem na jipku a upl se na mě pár modrých očí. Rozzářil se mi ùsměv a já se sedla k Davidovi.
D: ,,Ahoj princezno" usmál se na mě a chytl mě za ruku.
Mery: ,,Čau hrdino" zasmála jsem se a stiskla mu ruku. Byla jsem ráda za každou minutu strávenou s ním.
Chvíli jsme si povídali, ale pak jsme se bohužel museli rozloučit, protože jsem nechtěla nechat Vojtu dlouho čekat.
M: ,,Už budu muset, příjdu zítra, ahoj"
D: ,,Dobře, ahoj"
Usmáli jsme se na sebe a vyšla jsem z jipu. Šla jsem přes nemocnici až k parkovišti. Pohledem jsem hledala Vojtu a když jsem ho uviděla, rozešla jsem se za nim. Stàl opřený o své auto a něco psal do mobilu.
Když si mě všiml, dal mobil do kapsy a nasedl za volant. Sedla jsem si na místo spolujezdce a vyjeli jsme směr můj dům.
M: ,,Děkuju a ahoj" otočila jsem se na Vojtu před našimi dveřmi a převzala si od něho tašku.
V: ,,Jasnačka, měj se a někdy napiš" mrkl na mě a šel zpátky k autu.
Odemkla jsem dveře a uviděla rodiče v předsíni, jak se obouvají.
M: ,,Vy někam jdete?" Položila jsem tašku.
Taťka: ,,Za Davidem do nemocnice, chceš jet s náma?" Zvedl pohled od boty a natáhl se pro klíče.
M: ,,Nene, před chvíli jsem se za ním stavila" usmála jsem se a vyzula se.
Rodiče odjeli a já si sedla na gauč a vzala si toast s Nuttelou. Ach konečně dobré jídlo.