Perfektní brácha

32. Chci tady být pro Mery

Vystartoval jsem ze země a rychle skočil po Mery. Už si pamatuju jen neskutečnou bolest břicha a tmu.

Pohled Mery:
Otevřela jsem oči. Ležela jsem na zemi. Nademnou se skláněl záchranář, který mi zrovna dával infuzi. Z druhé strany seděla Lucka a držela mě za ruku.
M: ,,Co se stalo?"
L: ,,Si v pořádku, jen máš otřes mozku a ránu na čele, praštila si se o lavičku"
Hrozně mi třeštila hlava jak při kocovině. Pomalu jsem si ale začala vzpomínat....
M: ,,David? Kde je? Skočil po mě"
L: ,,On...je v sanitce, už jede do nemocnice"
M: ,,Co se mu stalo?"
L: ,,Bohužel to schytal do břicha"
M: ,,Přežije to? Řekněte, že jo!" Koukla jsem na záchranáře a prudce jsem si sedla.
Z: ,,Lehněte si, zatím nemáme žádné informace"
M: ,,A Filip? Zatkli ho?"
L: ,,Ty ho znáš?!"
M: ,,Jo...a on poznal i mě"
L: ,,Hned jak Davida střelil, utekl..."
Z: ,,Slečny, řeknete si to později, teď potřebujeme Marii převést do nemocnice"
Naložili mě i přes mé nesouhlasy do sanitky a převezli do špitálu, kde si mě vzali na box.

Pohled Davida:
Dok 1: ,,Je prostřelená ledvina a dost to krvácí"
Dok 2: ,,Musíme okamžitě na sál, nebo zemře"
Slyšel jsem hlasy, ale nedokázal jsem otevřít oči, ani jakkoli se pohnout. Nešlo to, ať jsem se snažil, nebo ne. Pak jsem měl zase tmu.
Najednou jsem uslyšel pípání přístrojů.
Dok1: ,,Zástava! Resuscituju!"
Moment...vidím sebe...vidím sebe, jak ležím na operačním lůžku a kolem mě stojí doktoři a sestry. Jeden z nich mě resuscituje. Pot, krev, únava. Anesteziolog mi něco píchá, ale nic. Doktoři ale nepřestávají. Chci zpátky, chci žít. Nechci zemřít, vždyť tady pořád jsem, nevzdávejte to prosím!
Vidím beznadějné obličeje, už resuscitujou dlouho.
Nechci umřít, vždyť toho mám ještě tolik před sebou. Nechci tady být pro sebe. Chci tady být pro Mery.