Perfektní brácha

35. Hrdinové neumírají

L: ,,Vojto pojď, půjdeme, už tam čekají Mery rodiče"
Sakra já màm strach! Co když se něco podělalo?!
Vojta s Luckou se se mnou rozloučili a odešli. Hned po té vstoupila mamka s taťkou a mamka se slzama v očích ke mě hnedka běžela.
Ma: ,,Zlatíčko jak si je?" Pohladila mě po vlasech.
M: ,,Už dobře, jak je na tom David?" Koukla jsem střídavě na oba.
Oba chvíli mlčeli a já se už ze stresu začala potit. Ať si pohnouuuu.
Ma: ,,Je na jipu, vše dopadlo dobře" usmála se mamka.
Ježiš tak teď mi spadl obří kámen ze srdce!
T: ,,Sice ještě nemá úplně vyhráno, ale doktor říkal, že je to na dobré cestě" doplnil taťka a já si s úsměvem položila hlavu a konečně se uklidnila. Rodiče po hodině odešli a já zavřela oči. Měla jsem krásný klid na přemýšlení. O tom, jak je to vlastně s Davidem. Vybavil se mi ten moment, kdy jsme se s Vojtou málem políbili, ale on řekl, že mě miluje David. Ale miluje mě stále? Asi ne...poslední dobou jsem ho ignorovala a vyhýbala se mu a teď toho lituju.
No..počas přemýšlení mi najednou došlo. Opravdu jsem se bála více o něho, než o sebe?
Ano. Ale teď už se o něho nebojím. Vím, že on nic nevzdá. Byl, je a stále bude to ten drzý, ale citlivý frajírek a můj starší bráška.
S úsměvem jsem se zabořila do plné hlavy vzpomínek. Třeba, když jsme s Davidem bojovali o to, co bude hrát v telce a nakonec se to přeplo na Prostřeno. Joo to jsme se málem zabili. Nebo jak jsme hráli team wars a ze začátku jsme o sobě ani nevěděli. Nebo když jsme se ztratili v lese a při západu slunce se málem políbili. No jo a moje neustálá připomínka "Nemůžeme, si můj brácha". Ale teď už můžeme. Teď nejsi jen mūj nevlastní brácha, ale taky můj hrdina. A hrdinové neumírají.