Perfektní brácha

38. Můj starší bráška

Když jsem uslyšela kroky, zvedla jsem hlavu a uviděla doktora, který šel ke mě.
Dok: ,,Marie Černá?" Zeptal se mě zvláštním tónem.
Jen jsem přikývla a čekala, co z něho vypadne.
Dok: ,,Pojďte prosím za mnou, čeká na Vás primář a vaši rodiče" pokývl hlavou a rozešel se po chodbě. S nechápavým výrazem jsem vstala a šla za nim. Měla jsem z toho divný pocit a srdce jsem cítila až někde v krku. Děsí mě to.
Doktor otevřel dveře od primářovny a mě se poskytl pohled na brečící mamku, kterou objímal taťka a utěšoval ji. Tento pohled mi trhal srdce. Vždycky, když jsem viděla rodiče brečet, chtělo se mi taky.
Ma: ,,Zlatíčko" přiběhla ke mě mamka a pevně mě objala. Na rameni se mi vytvořila mokrá skvrna od teplých slz mé maminky.
M: ,,Mami co se děje?" Zeptala jsem se rozklepaným hlasem a oči se mi začaly lesknout. Něco se dělo. Něco zlého.
Ma: ,,D-David...on...nepřežil to" z očí ji vytryskly další slzy.
M: ,,Ne! To není možné! Byl už vzhůru, vím to!" Vykřikla jsem rozklepaně a přes oči plné slz jsem viděla už jen pouze siluety zdrcených rodičů.
Primář: ,,Je mi to líto, nedalo se to čekat, jeho srdce se zničeho nic zastavilo"
Není to jen další hloupý sen? Další hloupá představa? Tohle nemůže být realita! Tohle ne! Prosím Mery probuď se!
Už jsem to nevydržela. Otočila jsem se, prudce rozrazila dveře a vyběhla ven. Běžela jsem na jediné místo, kde jsem mohla být sama. Na místo, které má v sobě ukryté vzpomínky na člověka, kterého jsem tak moc milovala.
Zastavila jsem se na útesu, kde jsme si s Davidem dali první pusu. Sedla jsem si do studené tràvy a dávala slzám volný průběh. Srdce se mi rozbilo na miliardu malých kousků. V tu chvíli se rozpršelo. Chladné kapičky deště se mísily s mýma teplýma slzama.
,,Prosím neplač" ozvalo se vedle mě. Ten hlas jsem poznala. Patřil Davidovi. Otočila jsem hlavu a spatřila ho sedět vedle mě. Ale to není možné, proč je tady?
M: ,,Davide!" Pevně jsem ho objala. Věděla jsem, že to byla jen představa. Jen snaha zaplnit velkou díru v mém srdci.
D: ,,Mery netrap se kvůli mě, prosím. A odpusť mi, že jsem odešel. Tak moc rád bych byl tady s tebou, koukal do tvých oceánově modrých očí, držel tvé ruce a už nikdy tě nepustil. Ale musím"
M: ,,Prosím nechoď!" Zakřičela jsem na postavu, která mi mizela před očima. Z očí mi opět začal téct vodopád slz.
D: ,,Miluju tě" uslyšela jsem naposledy hlas mého milovaného bratříčka, než se vypařil z mého dohledu.
M: ,,Davide prosím neopouštěj mě! Miluju tě, prosím vrať se!" Prosila jsem do prázdna a můj hlas se při každém slově začal víc a víc lámat. V mém srdci zůstala velká díra po člověku, který pro mě znamenal moc. Po člověku, který mi zachránil život a díky tomu přišel o ten svůj. I když už tady ale není, navždy to bude můj hrdina. Hrdina těch, v jejichž srdcích stále žije. Navždy to bude můj starší bráška.