Perfektní brácha

26. Nebuď drzá!

Došli jsme před dveře našeho domu.
M: ,,Děkuju" usmála jsem se na něho.
V: ,,Neděkuj pořád, vždyť to nic nebylo" pohladil mě po ruce a taky se usmál.
M: ,,No nic, já budu muset, rodiče už jsou doma a zabijou mě až mě uvidí, tak to nesmím ještě zhoršit pozdním příchodem, tak ahoj" zasmála jsem se.
Rozloučili jsme se a já vešla dovnitř.
Když jsem přišla do kuchyně, David, mamka a taťka seděli u stolu a okamžitě na mě upřeli zrak.
Ma: ,,Mery kde jsi byla tak dlouho?!"
T: ,,Proč máš náplast na čele a roztržený ret?!"
Jen jsem na ně vykulila oči a pak koukl na Davida, který na mě kývl, z čehož jsem pochopila, že ho taky pěkně poučili.
M: ,,Taky vás zdravím" protočila jsem očima a opřela se o zeď.
Ma: ,,Nebuď drzá!"
D: ,,Však nic neřekla"
T: ,,Davide ty drž taky hubu"
M: ,,Bože to jste byli na nějaké přednášce pro vzorné rodiče, nebo proč furt řvete?" Plácla jsem se do čela.
Ma: ,,A co máme dělat, když přijedem domů, jeden má zlomený prst a druhá ruku v sádře a je zmlácená?!"
M: ,,Nejsem zmlácená! Víte co? Až se uklidníte, tak přijđte ke mě do pokoje a v klidu si promluvíme. Fakt teď nechci něco rozbít" dořekla jsem, popadla vak a šla do pokoje.
Tohle fakt není normální. Klidně se vsadím, že je vyprovokoval David, protože byl chvíli sám doma. A to bohatě stačí na to, aby tady vypukla třetí světová.
Sundala jsem si mikinu a koukla na ní. Dneska jí vrátím Davidovi.
Najednou mi cinkl mobil. Po přečtení jména jsem se usmála a skočila jsem na postel s mobilem v ruce.

M: ,,Dále" řekla jsem a ve dveřích se objevila mamka. Měla štěstí, že mi Vojta přenechal dobrou náladu.
Mamka vešla a sedla si na postel.
No, nebudu vám tu popisovat, jak náš rozhovor probíhal. No..jako rozhovor se tomu říkat nedá, byl to spíše výslech.
Mamka odešla, a když jsem si chtěla sednout k počítači, zase někdo zaklepal.