She is different

Chapter 80

"Nedýchá." Řekla sestra.

A v tu dobu se začala dít velká akce. Katie byla pořád pod dozorem, ale pozornost se přesunula k dítěti. Dětská doktorka, která byla na sále miminko hned popadla a začala s resuscitací. Sestra ji byla k ruce a prováděla vdechy miminku. "No tak malá naskoč." Zamumlala si doktorka při srdeční masáži. Nechtěla aby to miminko umřelo. Věděla, že každá smrt miminka už na sále ji zasáhne o to víc. Je to jen malinké miminko, které zrovna přišlo na svět a hned by umřelo. "No tak zlatíčko. Přece tady nenecháš svoje rodiče samotné." Pokračovala v resuscitaci, ale už pomalu začínala ztrácet naději. Co si počnou ti ubozí rodiče. Pomyslela si.

Katie

Začala jsem se probouzet. Justin seděl u mě a vypadal zničeně. Okamžitě jsem sáhla na své břicho. Bylo malé. Podívala jsem se a miminko nikde. Stalo se mu něco? Je v pořádku? Žije? To byly myšlenky, které mi proběhly hlavou. Nevěděla jsem co je s mým malým drobečkem. Je to holčička nebo chlapeček. "Justine?" Zeptala jsem se opatrně. Mě se hned zastavilo srdce když jsem spatřila jeho oči plné slz. Ne to ne, to nemůže být pravda. "Miminko?" Justin se na mě podíval a já čekala to nejhorší. Umřelo? Proč sakra nic neříká.
"Když si porodila tak měla zástavu. Oživovali ji." Byla to holčička? Ale proč pořád neřekl to nejhorší? Proč neřekne že umřela, když jsem si tím tak jistá. "Teď je na novorozenecké jipce, ale měla by být v pořádku." Když to dořekl tak mi spadl obrovský kámen ze srdce a já se rozbrečela. Naše miminko žije. Museli ji oživovat, ale žije a dostane se z toho. Naše miminko neumřelo. "Žije?" Musela jsem se přesvědčit, že jsem slyšela dobře. "Jo, žije lásko." Usmál se na mě.  "Jen bychom jí asi měli dát jméno." Přikývla jsem. Jméno by dostat měla. Usmála jsem se na něj a setřela si slzy, i když se stejně další valily ven. Justin vytáhl telefon a ukázal mi fotku. Byla připojena na nějakých přístrojích, ale byla nádherná. Naše malá princezna. Kéž bych za ní mohla hned teď jít a pochovat si jí. Chci ji držet v náručí a cítit její miminkovskou vůni.
"Je nádherná Katie, ale hrozně malinká. Nemohl jsem si ji bohužel pochovat, ale když jsem k ní dál ruku tak mi stiskla prst tak silně, že jsem myslel že mi pukne srdce radostí." Promluvil uplakaným hlasem. Vzlykla jsem. Jsem teď tak šťastná. Všechno je v pořádku. Všechno bude v pořádku. Věřím tomu. Věřím, že se vyléčí i Justin. Věřím, že budeme krásná rodina a budeme mít alespoň ještě jedno dítě. "Můžu ji vidět?" Justin přikývl a došel za sestrou pro vozík, aby mě k ní mohl dovézt. Prý bych ještě neměla chodit podle doktora. A chodit nebudu. Jen chci vidět svojí dceru. Musím vidět svojí dceru. Naší dceru.

Dojeli jsme na novorozenecké oddělení a Justin mě dovezl k postýlce kde leželo naše miminko. Když jsem ji uviděla spadl mi ze srdce další kámen. Konečně vidím, že je pořád naživu. Je nádherná. Pohladila jsem ji po hlavičce a druhou rukou si zakryla ústa. "Jsem tak šťastná Justine." Zašeptala jsem.
"Já taky lásko. Miluju tě." Políbil mě na vršek hlavy. "Miluju tě." Odpověděla jsem a usmála se na něj. Justin se ke mě naklonil a políbil mě na rty. Myslím, že teď už jsem doopravdy šťastná. Mám Justina, lásku svého života, malou dcerku, kterou budu milovat nejvíc na světě. Jsme rodina a tohle nám už nikdo nemůže vzít.

Nikdy jsem nevěřila, že bych našla lásku jakou mám teď. Když tenkrát nastoupil k nám do školy a snažil se prolomit moje zdi, nevěřila jsem že by se mu to povedlo. Nikdo moje zdi nikdy nezboural. Všichni ve škole se mě báli. Nikdo se mnou nemluvil. Nikdo se nesnažil se mnou spřátelit. Povídali si o mě různé historky, že jsem feťačka, že jsem vrah a podobně. Svým způsobem jsem tenkrát byla ráda. Nechtěla jsem s nikým mluvit. Nechtěla jsem mít žádné přátele. Nechtěla jsem se zamilovat. Justin, ale dokázal to co nikdo jiný. Nebál se na mě promluvit hned první den i když jsem byla nepřijemná. Nevzdal to se mnou když jsem ho ignorovala a odsekávala mu. Prolomil moje zdi. Poznal moje pravé já. Změnil mě. Nezměnil však jen můj postoj k životu, ale díky jeho sestře ze mě udělal úplně jiného člověka. Člověka, který se už nebojí říct pravdu. Člověka, který se zamiloval. Člověka, kterým jsem teď. Lepší člověka, troufla bych si říct.

"Chloe." Vyslovila jsem na hlas. "Myslím že by se měla jmenovat Chloe." Justinovi se to jméno líbilo a mě taky. Bude to Chloe Bieber.

O týden později

Držela jsem malou Chloe v náruči s pohupovala s ní. Před chvílí se najedla a teď spinká. Nechci ji ani na minutu spustit z oči. Samozřejmě že ji do postýlky uložím, ale teď si ji chci ještě užít. Naštěstí už ji z jipky přesunuli na standardní oddělení, kde už není tak přísný režim. Voní krásně, jako miminko. Teda co si budeme, v určitých okamžicích už krásně nevoní, ale to každé miminko.
Je hrozně zajímavé, že jakmile potřebuje malá přebalit Justin se někam zdejchne. Buď jde na záchod, nebo se napít a podobně. Ani mě to nepřekvapilo. Vím že malou miluje a tohle pro něj je náročné, ale on si zvykne. Bude ji muset jednou přebalovat. Já to nebudu dělat pořád. I když jak znám Justina, tak se bude umět zdejchnout v tu nejlepší dobu i až budeme doma.
Zasmála jsem se nad tím jak je to vtipné. Má miminko, které jen spinká, papá, brečí a vyprazdňuje se. Nevím co si myslel když se narodila. Že bude umět chodit na nočník hned hodinu po narození.
"Ahoj jsem tu. Nepotřebuješ pomoct?" Strčil hlavu do dveří pokoje. No samozřejmě, že si přijde když je všechno hotové.
"Nebudeš tomu věřit, ale teď už ne." Usmála jsem se a uložila malou do postýlky.

"Víš co je zajímavé?" Zavrtěl hlavou. "Vždycky když se malá pokaká tak ty najednou potřebuješ na záchod nebo se jdeš napít." Poklepala jsem si na bradu prstem jako že přemýšlím. "Jak ty to jen děláš." Justin jen pokrčil rameny a hodil na mě nevinný pohled. "To víš přírodě neporučíš." Šibalsky se na mě usmál. Bouchla jsem ho do ramene a on se rozesmál. "Si strašnej." Zasmála jsem se i já. "Ale stejně mě miluješ." Tohle se opravdu nedá popřít.
"To sice miluju, ale jednou ji začít přebalovat musíš." Políbila jsem ho ja tvář s tím že si skočím na toaletu a pro něco k jídlu. Když u ní bude Justin, budu přeci jen o něco klidnější. Doufám taky, že se za dobu mé nepřítomnosti pokaká nebo počůrá aby věděl jaké to je. Škodolibě jsem se nad sebou usmála. Co si namlouvám. Stejně to budou muset udělat sestry, ale třeba se bude alespoň koukat aby se to časem naučil.

Tak další díl po dlouhé době venku. Vím že vydávám hrozně nepravidelně, ale je to občas náročné s práci v nemocnici.
Jen doufám že se díl líbí.

Love you
-Lucy