She is different

Chapter 27

Po skončení vyučování jsem měla trochu dilema. Nevěděla jsem jestli mě Justin odveze. Vychovatelka s tím nepočítá a busem jet nechci. No já na něj nemám ani peníze takže pěšky. Koukala jsem jestli někde nejde Justin, ale viděla jsem už jen odjíždět jeho auto. Aha takže dneska pěšky. Povzdechla jsem si. Mám celé odpoledne co dělat. Zvedla jsem se z lavičky a chtěla SR dát na cestu, když v tom na mě někdo zavolal. "Kej!" Zavolala za mnou moje sestra. "Ségra pojď odvezu tě." Po téhle větě všechny hlasy ztichly a jejich zraky se podívaly na mně. Jo byla jsem vždy divná pro ně. "Tak pojď sis." Povzdechla jsem si, ale vydala se za ní. Ona mě okamžitě objala a já celá ztuhla. Ona se odtáhla a usmála se na mě. "Jak jsi věděla kdy končím?" Zeptala jsem se. "Volal mi jeden kluk. Nevím jak se jmenoval. A řekl mi že tě dnes nemá kdo odvézt ze školy." Usmála se na mě. "Vím, že se mě asi ještě pořád bojíš ale slibuju ti že už ti nikdy neublížim. Ani ne za dva měsíce se stěhuju do svého vlastního a chci aby jsi byla se mnou ségra. Toho co jsem ti dělala hrozně míč lituju. Ani netušíš jak černé svědomí mám. Nikdy bych to neublížila vědět že jsi moje jediná rodina. "Měla jsi bratra. My jsme měli bratra." Řekla jsem a ona se na mě nechápavě podívala. "Peter zemřel při narození. Byl tvoje dvojče." Řekla jsem a ona vykulila oči. "Měla jsem dvojče? Teď by bylo stejně staré jako já a nikdy by mi nedovolil ti tohle dělat. Jsem hrozná osoba." Opřela se o kapotu auta a dala si obličej do dlaní. "Můžeš mi to dpustit prosím?" Vypadala opravdu zničené. Nikdy jsem jí takhle ještě neviděla. Znám ji jen s příšerným úškrnem na rtech. Takhle ne. Došla jsem k ní a objala jí. "Teď to ještě nedokážu, ale časem když mi dokážeš že už mi opravdu nikdy neublížiš tak možná ano." Ona se usmála a objetí mi opětovala. "Tak už nasedni." Nařídila mi a já si sedla. Musim přiznat, že má fakt luxusní auto. Kde na něj vůbec vzala prachy. "Dal mi ho bejvalej. Nechtěl ho zpět když jsme se rozešli tak co." Řekla jako by mi četla myšlenky. Když jsme se rozjeli tak mě začalo příjemné hrát pod zadkem a nohama. "Vyhřívaný sedadla." Zasmála jsem se. Tohle je vážně neuvěřitelné.

"Matka mě chce zpět." Řekla jsem v půli cesty. Janie se na mě otočila. "Cože chce?" Vyjekla. "Mám ve složce napsáno, že uvažuje o tom že by si mě vzala zpět." Řekla jsem jí a ona prudce zastavila. "Jí tě nikdy nedám. Bůh ví proč tě chce. Nejspíš se teď cítí sama, ale to jí nedalo právo dát nás sem." Já ale zavrtěla hlavou. Musím jí říct pravdu o našich rodičích.
"Vlastně jsme jim byly odebrány. Ob jsou feťáci. Pokud vím tak otec skončil ve vězení za pašování drog a za vraždu a matka ta nevím, ale určitě na něčem pořád jede." Řekla jsem jí a ona mě ihned chytla za ruku. Překvapilo mě že jsem neucukla. "Tak to jí tě nenechám ani nahodou. Jsi moje jediná rodina a já tě hned matce feťačce." Musela jsem se usmát. První člověk co o mě má starost. Usmála se na mě a zase se rozjela.

Docela jsem se zarazila když uhla o odbočku dříve. Ona si nepamatuje cestu? "Zahla jsi špatně." Ona se ale jen zasmála. "Nejedeme hned domů." Řekla mi a já začala v dálce rozeznávat velký dům obchodního centra. "Já ale nemám žádné peníze." Řekla jsem jí, nad čímž jen mávla rukou a zaparkovala na parkovišti. "Já mám peněz dost. Když jsem byla menší tak si mě chtěla adoptovat jedna rodina. Skoro všechny papíry už byly vyřízené když v tom ona otěhotněla. Bylo jim hrozně líto, že si mě nemůžou vzít a že mi dávali naději na rodinu. Rozhodli SR tedy, že mi budou dávat peníze. Založili mi účet a já na něj každý měsíc dostávám peníze. Tu rodinu samozřejmě jezdím navštěvovat. Mají moc krasneho malého kloučka. I když mu už je 10 pořád je malej." Ona má takové štěstí. Mě nikdo ani nikdy nechtěl. 'A proč jsme vlastně tady?" Zeptala jsem se jí když jsem ji doběhla. "Jdeme nakupovat." Nadzvedla jsem obočí. Ona má přece hadrů plnou skříň. "Pro tebe ty trubko."

Názor? Snad se líbí

Love you
-Lucy