She is different

Chapter 22

Docela mě překvapilo, že se chce Katie dostat do své složky. Nikdy jsem netušil, že by jí zajímala její minulost. Já bych to asi raději vědět nechtěl ikdyž asi bych chtěl zjistit jestli mám nějakou rodinu. Nejvíc mě ale naštvalo co jí udělala její spolubydlící. Úplně jí zrasovala obličej a to já prostě nedokážu překousnout. Tak moc mě mrzí, že ji nemůžu nijak pomoct. Hrozně moc bych chtěl, ale nejde to. Do složky jí samozřejmě pomůžu se dostat, ale jinak ji bohužel pomoct nemůžu a to mě hrozně mrzí. Jediné co pro ni můžu udělat je, nechat ji občas spát u mě, ale bohužel ji odtamtud na déle jak jednu noc nedostanu. Povzdechl jsem si a podívala se na dveře, kterýma právě přišla s mokrýma vlasama a v teplákách a triku s dlouhým rukávem. Posadila se vedle mě na postel.
"Děkuju, že mě tu necháváš." Zašeptala, ale na mě se nepodívala. "To je v pohodě Katie. Tohle je maličkost a alespoň dnes nebudeš muset být se svojí spolubydlící." Ona se usmála a přikývla. "Jo to máš pravdu." Konečně se na mě podívala těma svýma, nádhernýma, modrýma a pronikavýma očima. Bože jak ona má nádherné oči. Krásnější jsem nikdy neviděl. Nikdo je neměl tak pronikavé jako ona. Vždy jsem měl slabost pro modré oči.
"Co?" Zeptala se když jsem dlouho nic neříkal a jen byl uchvácen jejíma očima. "Máš ty nejnádhernější oči co jsem kdy viděl." Vypadlo ze mě dřív než jsem si to stačil uvědomit. Ona celá zrudla a hodila si vlasy trochu do obličeje. Já jí je ale odhrnul a pohladil ji po modřině na tváří. Trochu sykla bolestí, ale pak už ne.
"Jsem rád, že už je neskrýváš pod čočkami." Ona se usmála. Ruku jsem stále neodtahoval. Má tak jemnou pleť. "Asi by jsme měli jít spát. Jsem docela unavená." Přerušila tuhle nádhernou chvilku svou větou a to mě probralo. Tohle ne. Takhle to nejde. Ona je moje kamarádka a já nebudu myslet na to jak jemnou má pleť, ale její oči budu obdivovat pořád.
"Jo asi bychom měli jít spát." Zašeptal jsem a začal se přesouvat k pohovce pod oknem pokoje. Je nová takže nevím jak se na ní bude spát. Došla mi teprve před třemi dny tak uvidíme.

Ráno jsem se probudil a překvapivě mě nebolela ani záda. Asi to nebude tak hrozná pohovka. Posadil jsem se a koukl na postel, která byla prázdná a ustlaná až jsem na chvíli zaváhal jestli tady Katie vůbec byla. Když jsem si, ale v rohu všiml její tašky věděl jsem, že tady byla. Projel jsem si rukou vlasy a povzdechl si. Hned jsem si vzpomněl na včerejšek jak jsem se choval ke Katie. Vůbec nechápu co se to se mnou děje. Zavrtěl jsem hlavou a vstal z pohovky zrovna ve chvíli kdy Katie přišla do pokoje. Stála neproti mě a úplně se zasekla v pohybu. Koukala na moje tělo, více méně na moje břišáky a pak sjela ještě níž. Boxerky jsem měl dost dole, takže viděla nejspíše i něco nového.
Když si všimla, že jsem si všimnul tak si okamžitě zakryla oči rukou a otočila se. Zasmál jsem se a natáhl na sebe v rychlosti triko a tepláky. "Už se můžeš otočit Kej." Řekl jsem. Ona se otočila a koukala pouze přes prsty. Když zjistila, že jsem fakt oblečenej tak odendala ruku pryč.
"To tady normálně chodíš skoro nahej?" Zeptala se mě a hlad měla pisklaví. "Jo to teda chodí!" Zavolala z chodby moje sestra, která zrovna musela procházet okolo. Zasmál jsem a Katie se zamračila. "Nechutný." Zamračila se, popadla svoji tašku s oblečením a šla pryč. "Kam jdeš?" Zeptal jsem se.
"Do školy?" Jo to mi taky mohlo dojít. "Tu tašku si tu klidně nech. Můžeme se pro ni stavit po vyučování a potom tě hodím zpět." Záměrně jsem neřekl domů. Není to její skutečný domov. Je to jen místo, kde musí přežívat jelikož má zkurvené rodiče. Takové rodiče bych nakopal do prdele. Kdo sakra dá své děti do děcáku? Já bych TK nikdy neudělal. "To by šlo." Usmál se na mě. "A dobře pak mě hodíš domů." A ona to řekla.
"Víš, že to není tvůj pravý domov že jo?" Ona si povzdechla.
"Já vím, že ne, ale už si tam tak připadám. Žiju tam od pěti let Justine, protože je matka feťáčka a otec dealer, kterej má několik záznamu v rejstříku. Já vlastně nemám rodiče a ani domov. Nevím co jiného bych měla považovat za domov než tohle. Já nikde jinde nežila, teda žila, ale svůj domov si nepamatuju. Ty nevíš jaké to je necítit se nikde doma. Ty nevíš jaké to je když tě rodiny odmítají kvůli tomu jaké máš rodiče. Já nemám nic ani nikoho. Ten dětský domov mi dá alespoň střechu nad hlavou. Jenže za dva roky už nebudu mít ani tohle." Rozbrečela se. Pustila tašku na zem a málem šla za ní kdybych k ní nepřišel a neobjal ji. Obmotal jsem ji ruce kolem ramen a pevně ji držel aby se mi nezhroutila k zemi.
Netušil jsem, že až tak hrozné měla dětství. Sebrali ji rodičům a ještě si ji nikdo nechtěl adoptovat. Chtělo se mi z toho brečet taky jen si představím malou Katie jak čeká a doufá, že si ji někdo vezme. Nedokážu si ani představit jak jí muselo být když ji řekli, že si jí ta rodina nechce vzít. Je mi jí tak líto. O důvod více jí pomoct k lepšímu životu.

Tak po sto letech zase nová kapitola.

Názor? Snad se líbí

Love you
-Lucy