She is different

Chapter 72

O tři týdny dříve

Ležel jsem na posteli a jen tak se díval do stropu. Do bílého, nudného depresivního stropu a nemyslel na nic jiného než na ni. Na moji Katie. Kéž bych ji tak mohl napsat, zavolat, jen slyšet její hlas. Ale nemůžu. Nedokázal bych zabránit tomu co by mohlo následovat. Bál jsem se, že bych ji to řekl a prosil ji aby přijela. Ale musím ji od toho držet dál. Už si toho zažila tolik, že ji nechci přidělávat další bolest. Je teď konečně šťastná, má sestru, nebydlí už v dětském domově a má dokonce i maturitu. To jsem se dozvěděl od Claire, za kterou Katie pořád chodí aby zjistila kde jsem. Vím že o mě má strach, ale já o ní větší pokud se dozví pravdu, kterou vlastně ani já pořádně nevím.

Sestry okolo mě pobíhají a pořád mě ošetřují. Každý pátý den mi přepichují kanylu, do které mi v jednom kuse kape nějaká infuze. Je to tady příšerné. Nudím se, ven mě nepustí, jediné co můžu dělat je koukat do mobilu. Což vás ale po týdnu také přestane bavit. "Tak pane Bieber, pojedeme." Ozvala sestra u mé postele. Odbrzdila ji a vyjela se mnou na chodbu. Projížděli jsme chodbou a já sledoval všechny ty lidi co mohli stát nebo a sedět venku mimo pokoj. Takový luxus jsem já neměl. Vyjeli jsme s oddělení a čekali před výtahy. Vím kam mě vezou. A vím že se mi to vůbec nebudu líbit, ale to vlastně neucítím. Budu spát.

Dojeli jsme do nějaké místnosti, kde mě přeložili na jinou postel a přikryli něčím nepříjemným. Mluvili na mě, ale já je nevnímal. Myslel jsem jen na Katie a ja mi schází.
Najednou jsem se ocitl v místnosti plné světla. Musel jsem zavřít oči. "Tak pane Bieber, my vám teď dáme nějaké léky do té kanyly a pak vás uspíme." Jen jsem přikývl a nechal je ať si dělají co chtějí.
"Povězte nám, máte tam u vás doma nějakou dívku?" Dívku. Usmál jsem se. "Ano, jmenuje se Katie. Moc ji miluju. Je úža.... " začali se mi zavírat víčka a poslední co si pamatuji je to jak mi přikládají kyslíkovou masku.

Po operaci

Probudil jsem se a jediné co jsem cítil byla bolest. Také u mě hned byla sestra s ledem a injekcí proti bolesti. Reflexivně jsem si sáhl na místo bolesti. Bylo zalepené. To znamenalo jen jedno. Je venku. Čekal jsem to, přece proto tady jsem, ale pořád je to pro mě takové divné. Doufám že se to znovu nebude opakovat. Znovu jsem usnul.

"Dobré ráno, pane Bieber. Jsem studentka ze zdravotnické školy a dnes se o vás budu starat." Usmála se na mě mladá dívka asi tak ve věku šestnáct let. "Odeberu vám krev." Jen jsem přikývl a nastavil svou ruku. Klasicky mi ruku zatáhla a já si s ní "zacvičil" aby se jí dobře hledali žíly. Cítil jsem její prsty na svém předloktí. Kéž by to byly prsty Katie. Povzdechl jsem mi. Moc mi chybí. Ucítil jsem na ruce chlad z dezinfekce.
"Teď to píchne." upozornila mě těsně před vpichem. Měl jsem tendenci cuknout, ale ona věděla jak si tu ruku pozdržet abych ji neucukl. "Tak výborně. Krev nám teče." na jejím hlase bylo hned poznat jak si oddechla, že se jí to povedlo hned na poprvé. Uvolnila škrtidlo a vytáhla jehlu. Druhou rukou jsem si to držel aby mi to nekrvácelo.

Bylo asi deset hodin a přišla vizita. Docela jsem se bál toho co mi řeknou. "Pan Bieber první den po nefrektomii. Ráno odebrána krev na krevní obraz, koagulaci a biochmii. Stěžuje si na bolesti, podáváme léky na bolest." Dopověděla sestra a doktor se na mě podíval. "Tak jak víte jednu ledvinu jsme vám museli odebrat. Zatím to vypadá, že vám druhá ledvina bude fungovat, ale nic není jisté. Je to padesát na padesát. Vzhledem k tomu určitě rozumíte tomu, že domů vás pustit nemůžeme." To jsem samozřejmě všechno chápal. Nemůžou mě s jednou funkční ledvinou, která ještě nepracuje na sto procent pustit domů. Doufám že se nejde co nejdříve dárce a já mohl zase žít plnohodnotný život s mojí rodinou a Katie. "Uvidíme se pozítří. Nashledanou." Odešel a já zase osaměl. Kéž by bylo všechno v pořádku.

Tak po dlouhé době zase nová kapitola. Zde se vám trošku objasnilo, co se děje a dělo s Justinem.
Snad se kapitola líbí

Love you
-Lucy