She is different

Chapter 10

Nechápu jak jsem to vůbec mohla prozradit. On to může komukoliv říct. Ještě mu nevěřím natolik abych věděla že to nikomu neřekne. Měla jsm ho poslat do háje jako jsem to dělala doteď. Prostě od teď to bude zase stejné. Budu ho ignoovat. Jinou možnost nevidím. To že žiju v děcáku se neměl nikdo dovědět. Jsem prostě kráva a můžu si za to sama. Za chvíli už to nejspíš bude vědět celá škola a můj postoj oproti ostatním se změní. Už se mě nebudou bát, nebudou se mi vyhýbat. Budu se bát já jich. Celý můj život se rázem změní. Nechci už žít. Nechci už nic. Chci jen klidný život. Chci rodinu, která by mě milovala. Nikdy jsem nikoho takového neměla. Chybí mi to. Chybí mi láska, chybí mi rodina. Nemám nikoho.

Z oka mi vytekla jedna neposlušná slza. Zarazila jsem se. Já nikdy nebrečím. Nepamatuju se kdy naposledy jsem brečela. Zakázala jsem si to. Pláč je pro slabé. Brečí jen měkotiny. Nemůžu brečet. Nemám pro co nebo pro koho brečet, ale stejně slzy začali opouštět mé oči. Svezla jsem se na lavičku před školou. Nohy jsem si přitáhla k tělu a hlavu dala mezi kolena. Slzy se začali valit potoky a já je nemohla zastavit. Cítila jsem se tak příšerně. Justin byl můj první kamarád a mrzí mě, že už se s ním nemůžu bavit. Měla jsem ještě počkat. Neměla jsem mu tak brzo ukazovat kde bydlim. Měla jsem prostě být hnusná aby mě nechal být, ale ne on prostě byl neodbytnej. Udělala jsem hroznou kravinu.

Trhla jsem s sebou když zazvonilo. Dneska už nemám hodiny, ale stejně jsem se vyděsila. Budu tady muset čekat ještě tři hodiny jelikož můj odvoz neví že dnes nemáme odpolední vyučování. Což je fakt super jelikož se zrovna teď udělalo hrozně hnusně a ještě začalo pršet. Brečela jsem tak moc, že jsem neslyšela jak ke mě někdo přišel. Postřehla jsem to až když jsem vedle sebe pocítila něčí přítomnost. Ten někdo si obmotal ruku kolem mých ramen a přivinul si mě k sobě. Zabořila jsem hlavu do jeho mikiny. Věděla jsem přesně kdo to je. Justin. Nikdo jiný by to nemohl být. Nikdo jiný by se ke mě tak blízko nepřiblížil. A i kdyby jo tak by mě určitě neobjal. Pořádně jsem se na něj natiskla jelikož mi byla zima jak jsem byla zmrzlá a jeho mikina mě přeci jen trochu hřála. "Ššš. Všechno bude dobré." Zašeptal mi do ucha. Začala jsem kroutit hlavou. Čím déle jsem na dešti seděla tím více mi byla zima a já se začala třást. "Jsi úplně zmrzlá. Pojď vezmu tě k nám." Začala jsem kroutit hlavou, ale to mu bylo jedno. Vzal mě na ruce a vydal se se mnou k jeho autu. Posadil mě tam a zapl mi pás. Po chvíli nasedl ma svoje místo za volant. Ještě mi podal deku do které jsem se zachumlala. Byla mi stále zima, ale ta deka mě stále trochu zahřívala. Zavřela jsem si na chvíli oči jelikož mi to světlo vadilo.

Probudila jsem se v měkké posteli. Přetočila jsem se na bok a zjistila, že nejsem ve svém málem pokoji v dětském domově, ale ve velkém Justinově pokoji. Jak jsem to poznala? Tak že Justin seděl na židli u stolu a pozoroval mě. Jak jsem se sem vůbec dostala? Kolik je vlastně hodin? Rychle jsem se zvedla, ale to už u mě byl Justin a vracel mě zpět do postele. "Lež jsi nachlazená." Řekl a podal mi hrnek s čajem. Vzala jsem si ho a cítila vůni heřmánku. Napila jsem se a Justinovi hrnek vrátila. "Musím domů." Řekla jsem. "Nemusíš. Mluvil jsem s tvojí vychovatelkou. Můžeš přes noc spát u nás. Stejně už je osm večer a to bych tě už nikam nevezl." Usmál se na mě. Osm večer? To jsem spala tak dlouho? Vyučování končilo ve dvě. Takže jsem mohla spát necelých šest hodin? Tak to jsem teda nečekala. "Kde budu spát?" Zeptala jsem se. "Tady." Ukázal na jeho postel. "A kde budeš spát ty?" Zeptala jsem se. "Tady." Ukázal na zem, kde už měl rozestláno. "To přece nejde Justine. Nemůžeš spát na zemi. Klidně si tam lehnu já." Justin se zasmál. "Ne ty budeš prostě spát na posteli a tečka. Nehodlám se s tebou o tom dohadovat." Přikývla jsem a zase se napila se horkého čaje.

Názor? Snad se líbí

Love you
-Lucy