She is different

Chapter 13

Seděla jsem u stolu a jedla pátou palačinku. Justin mě stále pozoroval a mě to přišlo hrozně nepříjemné. Jo vím, že mu asi vadí že jsem si ty palačinky ničím nenamazala, ale já to prostě tak nemám ráda. Nemám ráda palačinky s marmeládou nebo čokoládou. A navíc když je mám jen párkrát za rok tak si je prostě užívám no. "Nejdeme dneska do školy?" Zeptala jsem se když jsem na hodinách zjistila, že už je devět. "Ne omluvil jsem nás." Tohle ne. To nemůže být pravda. Vychovatelky mě zabijou za to, že jsem nebyla ve škole. Nenávidí mě a tohle si hodně užijou. "Ale já tam musím." Vyhrkla jsem a začala se zvedat. Překvapilo mě jak rychle u mě stál Justin a posazoval mě zpět na židli. Vytáhl jsem si rukávy u mikiny, kterou mi půjčila jeho sestra a projela si rukou svoje černé vlasy. "Co to je?" Zeptal se Justin. Nechápavě jsem se na něj podívala. Nevěděla jsem co myslí. Vzal mojí ruku. Vždyť o těch řezných ranách ví. On ale nekoukal na moje zápěstí ale na moje předloktí. Prstem obkroužil obrovskou fialovou modřinu. Ano mám modřiny. Skoro všude. "To nic není Justine. Bouchla jsem se." Řekla jsem a rukávy si stáhla zase dolu. Vůbec mi to nedošlo, že ji tam mám. Vždy si dávám pozor aby je nikdo neviděl. "Dobře." Řekl ale v jeho očích jsem viděla že mi nevěří. Nemůžu to nikomu říct. Nemůžu říct pravý důvod mých modřin. Nikomu nevěřím. Ani Justinovi. Prostě věřím jen sama sobě tak mě za to neodsuzujte.

Když mě Justun konečně dovezl "domů" hned jsem se schovala do svého pokoje, který sdílím s jednou holkou, která je o rok starší než já. Nemáme se rádi. Teda spíš bych měla říct že mě nenávidí. Nevím proč ani netuším so jsem jí kdy udělala, ale je to tak. Nenávidí mě a dává to dost najevo. Prostě mi ničí celý život. Naštěstí je teď ve škole a nemůže mi nic udělat. Těším se až za dva měsíce bude plnoletá a odejde. Jo asi mi sem pak někoho nového vecpou, ale každej bude lepší než ona. Rychle jsem zamkla a došla ke svému šuplíku. Otevřela jsem ho a začala se jím prohrabovat. Mým cílem byla jen jedna věc. A tady je. Malá stříbrná věc se leskla v mé ruce a já na ní jen hleděla. Tohle je to co mi pomáhá. Taky je to věc, která mě může zabít když to přeženu. Neměla bych to dělat vím to. Jenže jak jinak se mám zbavit té bolesti co je tady všude kolem mě? Nechci se zabít. To opravdu ne. Je to jen na odreagování. Po každém tahu snesu více a více bolesti a netrpím tolik jako na začátku. Kéž by jsi mě někdo adoptoval. Přišla jsem sem v pěti letech. To už jsem ani neměla možnost aby mě někdo chtěl. Všichni chtějí malé děti, ale přeci jen někteří v mém věku měli štěstí a adoptovali si je. Mě ne. Nechtěli mě kvůli tomu, jací jsou moji biologičtí rodiče. Dřív jsem nevěděla jací jsou ale teď už ano. Zjistila jsem to v patnácti a to mě stálo hodně.

*flashback*

Půlnoc. Konečně. Dnes to musím udělat. Plánuju to tak dlouho. Pomalu jsem se zvedla ze své postele. Měla jsem na sobě teplé ponožky. Boty si brát nebudu. Ještě bych mohla někoho zvbudit. Opatrně jsem otevřela dveře a proplížila se na chodbu. Měla jsem štěstí. Nikdo tady nebyl. Potichu a podél stěny jsem se vydala k velkému schodišti. Nejdříve jsem se podívala přes zábradlí abych zjistila, že dole opravdu nikdo není a vydala se tam.

Proplížila jsem se do kanceláře. Opatrně jsem za sebou zavřela dveře a rozsvítila si malou baterku abych viděla na cestu. Došla jsem ke kartotéce. "E, F, G, H, I, a tady J." Zašeptala jsem si a začala hledat své jméno. Konečně jsem ho našla. Vytáhla jsem tlustou složku se jménem "Katie Amelie Jonesová." Přečetla jsem jméno. Položila jsem si složku na stůl. Moje je tlustší než všech ostatních. Otevřela jsem ji a začala číst.

Katie Amelie Jonesová
* 22. 3. 1997
Přijata: 24. 12. 2002
Matka: Amelie Jonesová
Alkoholička, poslední krevní kontrola prokázala přítomnost omamných látek (pervitin, marihuana)
Otec: Rick Jones
Drogový dealer, kokain a pervitin prokázán v krvi
V trestním rejstříku několikrát uvedeno napadení člověka.

Dítě bylo odebráno z péče rodičů z důvodu zanedbávání a neschopnosti se o dítě postarat.
Dívka byla od rodičů odebrána v příšerném stavu. Nedostala více jak tři najíst, na její hygienu rodiče nedabali.

Okamžitě jsem složku uzavřela a zhluboka se nadechla. To snad ne. Moji rodiče jsou takovýhle? Raději bych to nechtěla vědět. Už chápu proč mě nikdo nechce. Kdo by chtěl s takovými rodiči. "Co tady do háje děláš?" Ozval se ode dveří naštvaný hlas mojí vychovatelky. Jsem v prdeli.

*end of flashback*

Názor? Snad se líbí

Love you
-Lucy