She is different

Chapter 6

Katie

Stála jsem u Justinova auta a nervózně se kousala do rtu.  Ano všichni se teď divte že si pamatuju jeho jméno. Když jsem zvedla hlavu uviděla jsem ho. Je tak odhodlanej zjistit o mě moje tajemství, které nikdo nesmí vědět. Prostě mu nemůžu říct, že... že... Ne já to prostě nemůžu říct. Je to tak hrozné. Pokud se tohle někdo dozví tak jsem v háji. Povzdechla jsem si a nasedla do auta, které Justin během mého přemýšlení odemkl. Zapnula jsem si pás a snažila se uklidnit.

"Hej jsi v pohodě?" Zeptal se uprostřed cesty. Cukla jsem sebou když se dotkl mého stehna. Můj dech se začal zrychlovat, ale ne tím, že by se mi to líbilo. Jsem až moc vyděšená. "Promiň." Řekl a dal ruku pryč a já se začala uklidňovat. Můj dech i tep se pomalu začali vracet do normálního rytmu. "Jaké jsou tvé oči?" Zeptal se najednou. "Cože?!" Vyjekla jsem. Jak jaký mám oči? "Černý." Odpověděla jsem. "Vím, že nosíš čočky." Jak to ví? Jak na to přišel? Proč se teď všechno bortí když přijel on? On jedinej se se mnou chce bavit, ale já nechci. Bojím se lidí. Souvisí to s mojí minulostí, ale o tom zase jindy.

"Tak a jsme tady." Otevřel mi dveře od jeho domu. Vešla jsem dovnitř a začala být ještě nervóznější. "Ahój." Přiběhla ke mě nějaká holka a začala mě objímat. Z očí se mi začali řinout slzy. "Claire nech toho." Okřikl jí Justin a ona mě hned pustila. "Jdi do mého pokoje. Je to pokoj na konci chodby." Řekl mi a já se tam vydala. Slyšela jsem křik, ale snažila se ho ignorovat, ale nešlo to. Ten křik mi tolik připomíná to co se děje každý den v domě. Nezvládám to. Po chvíli křik utichl a otevřeli se dveře od pokoje. Ani jsem netušila, že mám zavřené oči a zakryté uši dokud se na mě Justin blbě nekoukal. Vrátila jsem se do původní polohy a narovnala se.

Vytáhla jsem si učebnici matematiky a položila ji na postel. Justin si sedl naproti mě a začal s vysvětlováním. Vůbec nic jsem nechápala a on to musel vědět jelikož se mě neptal jestli to chápu. Neustále dokola jsem počítali příklady a on mi to u každého vysvětloval znovu a znovu. Já se prostě k maturitě nedostanu. To je jediné na čem mi záleží. Až budu mít maturitu budu moct odejít a už se nikdy nevracet. Nechci tam už déle bydlet. Začala jsem brečet na což Justin hned zaklapl učebnici a podal mi balíček papírových kapesníčků. Jeden jsem si vyndala a utřela se slzy a vysmrkala se. "V pohodě?" Přikývla jsem. "Už asi půjdu." Popadla jsem učebnici a vydala se z jeho pokoje. "Odvezu tě." Nabídl se ale já ho odmítla. "Ne vyzvedne mě vych-sestra." Rychle jsem se opravila a otočila se ke dveřím. "Zítra ve škole?" Přikývla jsem. I když jsem sama nevěděla jestli vůbec zítra přijdu. Každý den se modlím abych byla alespoň schopná dojít do školy a pak zase zpátky. Jenže párkrát prostě školu prostě vynechám, jelikož to prostě nejde.

***

Seděla jsem v koupelně na zemi a koukala na svoji už skoro zahojenou ruku od řezanců. Neodsuzujte mě. Nedělám to pro radost nebo tak. Mám k tomu svůj důvod. Je to prostě jen odprostění kd reality a to já potřebuju. Potřebuju to.

První tah.

Ten je za to, že musím žít tam kde žiju.

Druhý tah.

Tenhle je za moje rodiče, které nenávidím.

Třetí tah.

Třetí je za to jak každý den žiju.

Čtvrtý tah.

Za to jak se chovám.

Pátý tah.

Za Justina, který se v žádném případě nesmí dozvědět nic o mě.

Pokud se kdokoliv dozví něco o tom jak nebo kde žiju už nikdy nebudu mít klid.

Názor? Snad se líbí

Love you
-Lucy