She is different

Chapter 15

"Katie Jonesová ať se dostaví do společenské místnosti." Ozvalo se z rozhlasu. Povzdechla jsem si a překryla si hlavu polštářem. Jestli takhle brzo ráno otravuje Justin tak ho asi zabiju. Neochotně jsem se zvedla z postele a hodila na sebe tepláky a mikinu. Vlasy jsem si za letu stáhla do rozcuchaného drdolu. Když jsem vyběhla do společenky vychovatelka se na mě mračila. Nevinně jsem se usmála a došla k ní a nějaké ženě. "Dobrý den." Mile jsem se na ní usmála. Já a mile? Co se to se mnou děje? Vždycky jsem na všechny byla hnusná. Já tě asi zaškrtím Justine. "Slečna Fierová by si s tebou ráda promluvila." Poukázala na sedačku kam jsme se všichni tři posadili. "Já vás tady nechám." Usmála se vychovatelka. Jasně milá jsi jen když je tu návštěva co? řekla jsem si nepříjemně sama pro sebe. "Takže Katie četla jsem tvůj spis a docela mě zaujalo že by jsi chtěla jít na práva." Usmála se na mě a vyndala nějaké papíry. "Ano byl to vždy můj sen." Přiznala jsem. Ano vždy jsem chtěla být právník, ale moje znalosti matematiky, které potřebuji na příjmačky mi v tom jaksi brání. Přiznala jsem se. "Jen vidím tady jeden malý problém. Tvoji učitele mě informovali, že když si nezlepšíš matematiku nebudeš připuštěna k maturitě což je velký zádrhel když si budeš podávat přihlášku na vysokou." Svěsila jsem hlavu. Věděla jsem, že má pravdu. Moje matika je na tom opravdu příšerně. Musím se domluvit s Justinem na tom doučování. Jo jednou už mě doučoval, ale to ještě nebyl můj kamarád. Teď je to prostě jiné. "Já už si hledám doučování." Řekla jsem po chvíli ticha.

"No já jsem původně přišla z úplně jiného důvodu. Jeden můj známý, který jeden butik by potřeboval pracovnice. Ve tvých kolonkách na přání je psáno Ráda bych si našla práci abych se mohla později sama živit." Přečetla mojí větu. V kolonce ma přání mám spoustu přání. Je to samozřejmě omezené. Máme jen deset přání na měsíc. Každý měsíc se mi mění, ale to že chci práci stále zůstává na prvním místě. Do svých dvanácti jsem si psala jako první přání aby si mě někdo adoptoval, ale kvůli mým rodičům... Do patnácti jsem se v tom tak nějak plácala a pak si začala psát o zaměstnání. Mojí největší prioritou už nebylo aby si mě někdo adoptoval. Věděla jsem, že už jsem na adopci moc stará. Nikdo nechce vychovávat pubertální holku, která mohla zdědit geny po rodičích.

"Ano ráda bych pracovala." Usmála jsem se na ní. Najít si práci je pro mě velmi důležité. Potřebuji nějaké peníze na dobu až odsud budu odcházet. Abych si mohla třeba zaplatit jednu nebo dvě noci v motelu. Abych měla něco na sebe a abych měla co jíst. Potřebuju něco do začátku. Vím, že tu můžu být ještě dva roky, ale za ty dva roky si zvládnu našetřit dost abych s tím vyžila alespoň jeden měsíc. "Inženýr Brown by se s tebou rád setkal zítra ve tři hodiny v jeho butiku. Chce si tě vyzkoušet." Přikývla jsem. Nejdříve jsem nevěděla kde mám být, ale když mi slečna Fierová řekla, že mě vyzvedne před školou tak už jsem byla v klidu.

Názor? Snad se líbí.

Love you
-Lucy