Když jsem druhý den vstal cítil jsem se divně. Něco se stalo jen nedokážu odhadnout co. Prostě jsem to cítil. Nevím komu a co se stalo, ale cítil jsem to. Povzdechl jsem si a vylezl z postele. Okamžitě jsem se zatřásl zimou. Nejraději bych se vrátil zpět do postele, ale musím do školy. Sprchoval jsem se včera večer takže teď ráno na to dlabu. Oblékl jsem se.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Poté co jsem si připravil tašku do školy jsem šel do koupelny, kde jsem si upravil vlasy a vyčistil zuby. Ještě jsem se na sebe podíval do zrcadla a usmál se. Dnes je další den kdy se pokusím o další odpuštění od Kej. Vyšel jsem z koupelny a zamířil do kuchyně kde jsem z lednice vytáhl jogurt a začal ho jíst. "Justine nemohl by jsi se alespoň jednou vzít kalhoty, které nejsou roztrhané?" Zeptala se mě mamka, která zrovna pila kafe a u toho luštila křížovku v novinách. Podíval jsem se na svoje kalhoty a pokrčil rameny. "Když já jiný nemám." Řekl jsem a úsměvem. "Ach jo." Povzdechla si, ale už nic jiného neřekla. Zasmál jsem se a vydal se ven ke svému autu. Tašku jsem hodil na sedadlo spolujezdce a vyjel do školy. Cestou jsem si pustil rádio a poslouchal písně, které jsem ani neznal, ale neřešil jsem to.
Zastavil jsem před školou a vystoupil a popadl svou tašku. Měl jsem ještě dvacet minut do začátku hodiny tao jsem se rozhodl, že si skočím do školního bufetu pro něco na svačinu a nějaké pití. Vydal jsem se tedy na druhý konec školy, kde se nachází bufet. Tam jsem si vzal bagetu a obyčejnou vodu. Když jsem došel do třídy tak to bylo přesně na zvonění. Posadil jsem se do lavice a až pak si všiml, že není ve škole. Kde je? Možná je jen nemocná a já zbytečně vyšiluju. Povzdechl jsem si a vyndal si sešit na angličtinu a čekal až přijde učitelka. Proč vlastně na škole máme angličtinu když anglicky umíme. Pokroutil jsem hlavou a postavil se když profesorka konečně přišla do třídy.
Po konci hodiny když jsem zjistil, že nikdo neví kde Katie je jsem hrozně znervózněl. Je opravdu divné, že není ve škole. Bojím se, že se jí něco stalo, ale taky toho, že mě nenávidí tak moc, že raději změnila školu. Po škole pojedu za ní domů. Teda vím, že to není úplně její domov. Necítí se tam jako doma. Prostě tam jen přežívá. Jsem si jistej, že kdyby naši měli dost peněz a pokoj navíc adoptovali by ji. Kdybych to řekl mamce tak by nejspíše souhlasila, protože by doufala, že by jsem s ní třeba začal chodit. No, ale mi bohužel nemáme podmínky pro adopci Katie. Doufám, že se odtamtud dostane co nejdříve. Hlavně dřív než v 21 letech kdy ji stejně vyhoděj jelikož už je plnoletá.
Po skončení poslední hodiny jsem rychle odešel a nasedl do auta a vyjel směr dětský domov. Doufám, že se mnou bude mluvit. Celou cestu jsem byl nervózní a klepal rukou do volantu. Tak nehorázně jsem se bál. Zastavil jsem na parkovišti a zhluboka se nadechl. Buď teď anebo nikdy. Vystoupil jsem z auta a vydal se do části budovy kde jsem byl poprvé když jsem sem vezl Katie. Zastavil jsem se u recepce kde dnes byla jiná žena. "Přejete si něco mladíku." Usmála se na mě mile. "Mohl bych mluvit s Katie? Nebyla ve škole a já mám o ní strach." Recepční se na mě znovu mile usmála a zahlásil do mikrofonu, že tu má Katie Jonesová návštěvu. Žena mě poté pustila do společenské mistnosti kde se nacházela spousta dětí i větších děti. Posadil jsem se na pohovku a čekal až jsem Katie dorazí.
Když dorazila podíval jsem se na ní. Normálně by mě hned uchvátili její oči, ale tentokrát jsem zíral na něco úplně jiného. Při tom pohledu mi spadla čelist.
