She is different

Chapter 71

Otevřela jsem a...

Na místě se mi zastavilo srdce. Z mého nadšení pro Janie se najednou stal vztek na osobu stojící za dveřmi. Celé ty týdny kdy jsem říkala, že nejsem naštvaná byla lež. A teď se všechen ten vztek dral na povrch. Moje srdce začalo bít jako zběsilé, můj dech začal znít jako dýchání rozzuřeného býka. A on měl ještě tu drzost se usmát. Zabouchla jsem mu dveře před nosem. Musela jsem se opřít čelem o dveře abych sebou nesekla na zem. Věděla jsem, že Janie stojí na konci chodby a pozoruje mě a byla jsem ji nehorázně vděčná, že nic neříkala. Musela jsem se soustředit na svůj dech abych nezačala hyperventilovat. 

"Katie, otevři prosím." Slyšela jsem jeho hlas a dveřmi, ale já prostě nemohla. Nemohla jsem se ovládat. Otevřela jsem dveře tak prudce, div jsem je nevyrvala z pantů. Dala jsem mu facku. "To jsem čekal." A hned na to jsem mu vrazila druhou. Na to už nic neřekl. Strčila jsem do něj, ale ani se nehl. "Co jsi si jako myslel?" Zařvala jsem na něj. Jakmile to ze mě vyšlo nemohla jsem to vzít zpátky. "Myslel sis, že když na měsíc zmizíš a pak se ukážeš, že ti jako skočím do náruče." Znovu jsem do něj strčila. Na povrch se mi už začali tlačit slzy. "Myslel sis, že když se vrátíš tak  bude všechno zase jako dřív?" Další strčení. "Nebude Justine!" Zařvala jsem ještě víc. Chtěla jsem do něj znovu strčit, ale chytil moje ruce a otočil mě tak, že jsem narazila zády do zdi. "Pusť mě!" Zařvala jsem. "Řekla jsem, že mě máš pustit!" Teď už jsem byla zoufalá.

"Lásko, vím že jsi na mě naštvaná a...." Nenechala jsem ho domluvit. "Naštvaná?" Ironicky jsem se zasmála. "Já jsem kurva nasraná a už mě nikdy takhle neoslovuj. Tohle privilegium si ztratil když jsi odešel." Jeho stisk povolil a já se mu vysmekla. "Chtěl jsem ti o říct. Ale nemohl jsem." Obrátila jsem se k němu. "Nemohl nebo nechtěl?" Sklopil hlavu aby se mi už nemusel koukat do očí. "Jo to jsem si myslela." Zakroutila jsem hlavou.Teď jsem na něj fakt neměla náladu. Už jsem zavírala dveře když on je zase odstrčil. "Miluju tě Katie. víš to že ano?" Zakroutila jsem hlavou. 

"Tím si vůbec nejsem jistá víš. Odjel si. Měsíc jsi se neozval. Nevysvětlil si ke jsi. Stačila by jedna blbá zpráva, že jsi v pořádku.Ale ani na ta mi nepřišla. Ani si nedokážeš představit jak mi bylo. A teď. Když jsem alespoň jeden den šťastná se objevíš ty a celý ten den zničíš." Zakroutila jsem hlavou. "Tak se mi nemůžeš divit, že ti to nevěřím. Takhle láska nevypadá." Koukala jsem mu do očí a  všechno myslela úplně vážně. "Miluju tě a nikdy nepřestanu. Jediné co chci je abychom byli zase spolu jak dříve." Zašeptal se nejblíže u mě. "Jdi domů Justine. A už za mnou nechoď." Poté jsem zavřela dveře. Ještě než se dovřeli jsem zahlédla slzu, která se svezla po jeho tváři. 

Jakmile se dveře zavřely tak jsem se rozbrečela já a sklouzla se po nich dolů. Můj pláč by se dal doslova nazvat jako hysterický. Janie ke mě hned doběhla a objala mě. Brečela jsem jí do trika. Zkazila jsem jí den. Dnes jsme měly oslavovat její zasnoubení s Jacobem a já se místo toho zhroutím po návštěvě Justina. A nejhorší na tom je, že ho miluju. Chtěla jsem mu to říct a políbit ho, ale nešlo mi to vyslovit. Ale možná to bude takhle lepší. Možná k sobě nepatříme a akorát bychom se trápili.

Další kapitola. Snad se líbí

Love you

-Lucy