She is different

Chapter 81

Chloe brečela a brečela a já už neměla sílu. Neměla jsem sílu na to ji utěšovat, starat se o ni sama bez Justina. Nezvládala jsem to a on tu prostě chyběl. Každou noc vstávám a prostě už nemůžu. Potřebuju si odpočinout, potřebuju čas pro sebe. Chvíli času bez řvoucího dítěte a vyspat se.
Neberte to nějak špatně. Svojí dceru miluju, víc než všechno na světě, ale občas člověk potřebuje vypustit.
"Zlatíčko, prosím přestaň plakat." Vzala jsem ji do náruče a chvíli ji houpala dokud se neuklidní. Naštěstí to netrvalo moc dlouho a moje malá láska zase sladce spinkala. Položila jsem ji zpátky do postýlky, zapnula chůvičku a vydala se do kuchyně a uvařila velkou konev kafe. Tohle jediné zabírá když prostě člověk potřebuje trochu nabrat energie.
Koukla jsem na mobil, ale od Justina samozřejmě žádná zpráva. Už jsem z toho byla zoufalá. Už dva týdny je pryč a ani jednou se mi neozval.

Není to tak, že by se mnou nechtěl mluvit nebo mě opustil. Prostě byl nevím kde. Volali mu z nemocnice. Řekl mi jen, že potřebuje trochu času sám pro sebe. Naší dceru nadevše miluje, ale prostě nevím kde je. Jsem z toho zoufalá. Chloe potřebuje svého tátu, ale ten tu teď není.
Chloe znovu začala plakat. Vzdychla jsem a vydala se znovu k ní. Hlad mít nemůže, leda by potřebovala přebalit. To je možné. No nic. Stejně to musím zkontrolovat a pak už snad konečně usne a nebude moc plakat.

Ráno jsem se probudila i docela odpočatá. Chloe už poté spala celou noc a já za to byla hrozně vděčná. Jinak bych to asi už nezvládla. Vklidu jsem vstala a nakoukla do postýlky a v tu chvíli by se ve mě krve nedořezali... Chloe v postýlce nebyla. Vyděšeně jsem vykřikla. Kam se sakra ztratila moje dcera. To přece není možné. Nemohla se ztratit. Nikdo jiný tady se mnou přes noc nebyl. Jen mi dvě. Kouknula jsem se všude. Pod postýlku, do mojí postele, na přebalovací pult, do koupelny v naději, že jsem ji tam nedostatek spánku odložila. Nikde ale nebyla. Začala jsem hystericky plakat. Nemohla jsem přece ztratit svoji dceru. Vykřikla jsem a sesunula na zem.
V tom se otevřely dveře ve kterých stál Justin s malinkou Chloe v náruči. Nevěřícně jsem se na něj podívala. Co tady ksakru dělá? Kdy přijel? "Justine?" Zeptala jsem se opatrně jakobych nevěřila že tady opravdu je.
"Jo jsem to já." Zářivě se na mě usmál. "Stalo se něco? Slyšel jsem hrozný křik." Dřepl si ke mě na zem a objal mě kolem ramen. "Jen jsem se vyděsila, že jsem ztratila Chloe." Vyprskl smíchy a já ho bouchla do hrudi.
"No to je hrozně vtipné." Ale také jsem se zasmála. Když se nad tím člověk zamyslí, je to celkem k smíchu.

"Volali z nemocnice." Prohlásil Justin jen tak u večeře.
"Já vím. Proto jsi odjel." On ale zavrtěl hlavou. Nechápala jsem to. Co se ksakru stalo. "Nejdřív mi řekli, že ledvinu snad dostanu brzo, ale pak jsem se přesunul na transplantační listině dolu, protože nějaký čekatel předemnou se rapidně zhoršil a musí dostat ledvinu jako první."
Smutně se na mě podíval. Tohle byla nepříjemná zpráva. Kéž by tohle všechno vyšlo a Justin už dostal novou ledvinu.

O 3 měsíce později

"Justine jsi v pohodě?" Zeptala jsem se ho když dnes už asi po dvacáté zvracel. Je to s ním den ode dne horší. Chodí na dialyzi, ale ty moc nepomáhají. Jako jo udržuji ho pro životě, ale není to nic výjimečného. Pořád čekáme zda se nám ozvou z nemocnice, že našli vhodného dárce. Už se posunul v transplantační listině na první příčky. Ale dárce stále nikde. Už jsme oba ztratili naději. Nevěříme, že by se dárce ještě našel. A tak se snažíme žít jako by to byl Justinův poslední den. Chloe se věnuje co nejvíce i když víme že si ho pamatovat nebude. Jen z fotek a z vyprávění ho bude znát. Takový osud jsem pro svoje dítě nechtěla, ale nedá se nic dělat. Pokud je tohle náš osud tak budiž.

Někde v povzdálí jsme slyšela zvonit Justinův mobil. Viděla jsem že není schopen si pro něj dojít tak jsem se ho vydala hledat. Ležel v obyváku na pohovce. Koukal jsem na display kdo volá. Krajská fakultní nemocnice. Zastavilo se mi srdce. Volá nemocnice.
Rychle jsem stiskla tlačítko na přijmutí hovoru.
"Katie Jonesová, telefon pana Biebera. Dobrý den." rychle jsem vyhrkla. Chvíli jsem s nimi mluvila a přitom šla zpátky směrem do koupelny.
"Slečno Jonesová, rádi bychom vás informovali, že se našla ledvina pro pana Biebera. Prosím ať se co nejdříve během dneška dostaví do nemocnice."  Všechno jsem jim odsouhlasila a položila telefon. Musím to ihned říct Justinovi. Je pořád v koupelně.

"Justine, lásko právě volali z nemocnice." Volala jsem a čekala až odpoví, ale odpověď žádná. Asi je moc vysílený.
"Justine slyšíš mě?" Už jsem byla u dveří.

"Justine?"

"JUSTINE!!"

TAK DALŠÍ KAPITOLA ZA NÁMI. OMLOUVÁM SE ŽE TO TAK MOC TRVÁ MEZI KAPITOLAMI. DOUFÁM JEN, ŽE MI JEŠTĚ NĚJACÍ ČTENÁŘI ZBYLY.

-Lucy