Fred Weasley FanFic // When the dark is getting real

~ 34 ~

Fred

Od té noci byla Katie jiná. Smutnější. Prakticky nebyla s nikým jiným než se mnou a bráškou. Spojoval jsem si to s tím, že už za pár dní budeme s Georgiem pryč, ale sám jsem tomu nevěřil. Tohle bylo něco jiného. V tom snu se stalo něco, co jí k těmhle náladám táhlo.

Seděli jsme ve společenské místnosti. Bylo to den před naším velkolepým ukončením a tím pádem den před NKÚ. Katie seděla mezi mnou a bráškou a společně jsme si užívali poslední chvíle před měsícem odloučení. Nikdo jiný s námi nebyl, proto jsem se rozhodl zeptat. "Katie," podívala se na mě. "Co se stalo? Jsi mnohem smutnější, než jsi byla a neříkej mi, že je to kvůli tomu zítřku. Je to od toho snu, prosím. Co se ti zdálo?" Ptal jsem se a to okamžitě upoutalo Georgovu pozornost. "Jakého snu?" Podíval jsem se na něj s obavami v očích.

"Jak jsem před pár dny usnula u vás v pokoji," začala Katie vysvětlovat po nějaké chvíli, "zdál se mi dost ošklivý sen a-" odmlčela se a odevzdaně vydechla. "V tom snu se bojovalo. Hodně, byli tam smrtijedi a mozkomorové a proti nim studenti a profesoři doslova na bojovém poli přímo v Bradavicích. Po nějaké chvíli to přestalo a já se dostala do Velké síně kde," zlomil se jí hlas a roztřásla se. Trhaně se nadechla. Objali jsme ji a vyděšeně se na sebe s Georgiem podívali. "Celá vaše rodina stála okolo těla. Upřímně si z té chvíle pamatuju jen Georgův zlomený pohled a tebe ležícího na ze-" v tu chvíli se rozbrečela úplně. Přitáhl jsem si ji k sobě. Polkl jsem a podíval se na George. Měl hrůzu v očích. "S mými schopnostmi...." začala Katie znovu po chvíli. "Mám strach," zašeptala. V tu chvíli jsem ho dostal taky. "Budu v pořádku," zašeptal jsem. Podívej, pořád jsem tu a všechno je dobré. Přitáhl jsem si ji k sobě znovu a hladil ji po vlasech. "Hlavně na sebe dávej pozor," zašeptala. Vzala nás oba za ruce a pevně stiskla. "Můžu spát dneska zase u vás?" Zeptala se potichu. "Samozřejmě," odpověděli jsme zároveň.

Tu noc byla ke mně Katie tak blízko jako nikdy. Byl jsem vzhůru mnohem déle než ona a pokaždé, když se jen trochu odkulila se probudila a okamžitě byla zpátky. Bylo mi líto, že nemohla v klidu spát. Když se to stalo po čtvrté, přitáhl jsem si jí sám. "No tak," zašeptal jsem, "nemysli na to." Políbil jsem ji do vlasů. "To nejde," odmlčela se, "kdykoli zavřu oči, je to zpátky. Za chvíli to přejde...snad." Zamumlala. "Mám tu zůstat?" Zeptal jsem se z ničeho nic. Věděl jsem, že George by byl proti, ale nemohl jsem ji tu takhle nechat. Okamžitě zavrtěla hlavou. "Ne. Teda, ne, že bych nechtěla," zvedla ke mně pohled, "budeš mi chybět, samozřejmě, ale nechci, abys to odvolával kvůli mně. Užijete si to, bude to super. Můžete začít pracovat na vašem obchodu, konečně a my dva se uvidíme za měsíc." Jemně mě políbila. Stejně jsem se cítil provinile, ale ona už se alespoň neprobudila. Ne, dokud jsem neusnul.

Katie

Dívala jsem se za kluky až dokud nezmizeli. Ráno jsem se s nimi náležitě rozloučila a domluvila se, že jakmile škola skončí i pro mě, budu u nich v obchodě. Jen to musím nějak oznámit Jerrymu.

Můj pohled padl z ničeho nic na Harryho. Taky jsem to cítila. Okamžitě jsem byla v jeho hlavě. Sirius. Harry se zvedl ze země a rozeběhl se směrem ke schodům. "Harry, co když se k tobě jen snaží dostat? Tím, že ho mučí-" "No a?! To ho tam mám jen tak nechat?" Slyšela jsem jejich rozhovor, když jsem je tři konečně doběhla. "Má pravdu Harry!" Zavolala jsem na něj. "Neriskovala bych to." Harry jen pokrčil rameny. "Ty možná ne. Já jo." Musela jsem jít s nimi. Ať se dostanou do čehokoli, byla jsem jediná, kdo je dokázal zachránit. "A jak se tam hodláš dostat? Na ministerstvo?" Zeptala jsem se okamžitě. "Přes krb v pracovně profesorky Umbridgeové." Oznámil nám a my jen vykulili oči. "To si děláš-" nedořekla jsem větu, protože Hermiona se na mě podívala se stejnou myšlenkou, jakou jsem měla já. Je to blázen.

Doběhli jsme do její pracovny. Pomocí obyčejného Alohomora se dveře otevřely a my vběhli dovnitř. O chvíli později jsem zaslechla něčí myšlenky kousek od nás. "Umbridgeová. Jde sem." Zašeptala jsem. "Dejte vědět řádu," řekl Harry. "Přeskočilo ti, je to moc nebezpečný," odpověděl Ron. Protočila jsem oči. "Děláte si srandu?" Zeptala jsem se potichu frustrovaně. "Kdy už ti to dojde Harry, jsme v tom společně," řekla Hermiona ve chvíli, kdy jsem odevzdaně vydechla a dveře se rozrazily, přesně jak jsem čekala. "To. Tedy. Ano." Slyšela jsem tu pisklavou nánu a nemohla jsem jinak, než protočit panenky. Znovu.

Draco začal do místnosti vodit po jednom naše přátele a já na něj jen nevěřícně koukala. Veděla jsem, proč to dělá, ale až moc to přeháněl. Věnovala jsem mu naprosto nezúčastněný pohled, což v něm vyvolalo myšlenky na to, proč se ho sakra nebojím. Nad tím jsem se jen ušklíbla a donutila ho ptát se, jestli mu čtu myšlenky. Kývnutí na souhlas jsem si neodpustila.

"Chtěli jste za Brumbálem," zeptala se Harryho Umbridgeová. Ty seš ale blbá. Pomyslela jsem si. "Ne," odpověděl Harry načež mu Umbridgeová vlepila facku. "A tak to snad neni nutný," řekla jsem ledově klidným hlasem. Nějak jsem se naučila ovládat vztek díky tomu, jak moc ho ona ve mě vyvolávala. Už jsem neměla skoro žádnou slabinu, což mě dělalo sebevědomou a naprosto neuvěřitelně silnou. Umbridgeová mi však nevěnovala ani jeden pohled. "Volala jste mě?" Zeptal se Snape, který se z ničeho nic oběvil v místnosti. "Ano, přišel čas na odpovědi a je mi jedno, jestli mi je chce dát, nebo ne. Máte Veritasérum?" Zeptala se ostře. "Ačkoli bych vám ho dal velmi rád," odpověděl po chvíli, "poslední zbytky jste vypotřebovala na slečnu Cho." Ale máš ho. Proč jí ho nechceš dát? Ptala jsem se sebe po přečtení jeho myšlenek. Jako by to věděl, zkoumavě se na mě podíval a dal se na odchod. "Má tichošlápka." Po třetí ten den jsem protočila oči. Tohle vážně není nutný. "Má tichošlápka, tam, kde je to schované." Skončil Harry. "Co? Co je kde schované?" Ptala se zmatená profesorka. "Nemám tušení." Odpověděl Snape po posledním pohledu na Harryho a odešel. "Dobrá. Nedáváte mi na vybranou. Jde o bezpečnost ministerstva a vy mi nedáváte jinou alternativu. Kletba kruciatus by vám měla rozvázat jazyk." Několikrát jsem zamrkala. "To je nezákoné." Oporovala Hermiona. "O čem se Kornelius nedozví," položila jeho fotku obličejem na stůl, "to mu neublíží."

"Kornelius neKornelius," ozvala jsem se v tu chvíli já a všem proletělo hlavou jedno slovo. Průser. "tohle si dovolit nemůžete." Řekla jsem a kluk co mě držel zařval bolestí okamžitě, co jsem mu myšlenkou zlomila kost. Umbridgeová se na mě povýšeně podívala. Všechno ve mě křičelo, abych ji zlámala žebra, chtěla jsem ji ublížit stejně, jako ona ubližovala ostatním. Hlavně proto, že ublížila Fredovi. Cítila jsem adrenalin proudící v mých žilách a bála se, že se nedokážu ovládnout a udělám něco příšerného. Ublížit ji je jedna věc, ale vykoledovat si tím nějaký problém je věc druhá. A byl by to obrovský problém. V tu chvíli jsem litovala toho, že tam nebyli Fred s Georgem, kteří by mě zastavili. Potřebovala jsem, aby mě někdo zastavil. "Vy mi nemáte právo říkat, co si můžu a nemůžu dovolit." Řekla Umbridgeová, ale strach byl slyšet v jejím hlase naprosto znatelně. "Ale no tak, tímhle neopijete ani mě." V tu chvíli jsem vytáhla hůlku. "Bojíte se mě víc, než tady Malfoy vás. A to už je co říct." Uchcechtla jsem se. "Ty malá-" "Řekni jí to Harry!" Zakřičela z ničeho nic Hermiona a já se na ní otočila, jestli si ze mě dělá srandu. Při pohledu na ní jako by ze mě něco spadlo a já mohla znovu dýchat "čerstvý vzduch". Jakoby mě do té doby něco zaslepovalo. Něco, co dokázalo spolehlivě ovládnout celé moje tělo a mě došlo, že v nebezpečí nade mnou neustále převládají geny mého otce. A že dvojčata jsou moje jediná slabina. Hlavně Freddie. "Co mi má říct?" Podívala se na ní okamžite profesorka. "Brumbálova tajná zbraň." Viděla jsem na tváři Umbridgeové vítězný úsměv, ale musela jsem uznat, že chytrost se Hemioně nechat musela.