Fred Weasley FanFic // When the dark is getting real

~ 36 ~

VY NEMÁTE ANI TUŠENÍ CO NA VÁS AŽ DO KONCE CHYSTÁM! muhehehehehe

***

Katie

Od té chvíle jsem se jednoduše distancovala od všech nepříjemných otázek, takže prakticky jediní, s kým jsem se bavila bylo naše nebelvírské trio a Freddie s Georgem formou dopisů. Nejtěžší bylo utíkat před Brumbálem. Zkoušky byly po uplynulých událostech naprosto zanedbatelná událost a jakékoli učení jsem odmítala podstupovat. Věděla jsem, že zkoušky udělám tak jako tak s pomocí druhých nebo bez.

Jednoho dne za mnou přišel Harry s omluvným výrazem. "Brumbál ti vzkazuje, že se k němu máš zastavit." Seděla jsem ve společenské místnosti spolu s Hermionou. Vzhlédla jsem k němu naštvaný výraz a s kňučením nechala hlavu padnout na opěrku gauče. "Stejně by to přišlo," zamzmlala jsem a odešla.

Celou cestu k ředitelově pracovně jsem se modlila, aby to nebyl žádný dlouhý rozhovor. On byl totiž jediný, komu jsem se do hlavy podívat nemohla. Ne jen, že by to zjistil, ale měl tam tak silnou bariéru, že by to trvalo hodiny.

Dveře se otevřely, než jsem stihla zaklepat. "A, slečna Dennerová." Mé přijímení nějak zvláštně protáhl. Sakra. Bylo mi jasné, že jde do tuhého, tak jsem je odevzdaně vydechla a vyšla těch pár schodů až k jeho stolu. Rukou ukázal na židli. "Posaď se." Udělala jsem, jak řekl a snažila se dívat jinam, než na něj. Což ostatně nebylo tolik těžké. Bylo tu spoustu zajímavých věcí a jakmile mi pohled spočinul na kouzelný klobouk, zamračila jsem se a vzpoměla si na můj slibovaný rozhovor s Jerrym. "Nechtěla byste mi říct pravdu, Katie?" Zeptal se z ničeho nic a já po něm střelila pohledem leknutím z toho náhleho zvuku. "Ehm," odkašlala jsem  si a zavrtěla se na židli. "Pravdu? O čem?" Držela jsem se ještě poslední naděje toho, že nebudu muset zrovna jemu říkat, kdo jsem. Ale jeho zvednuté obočí mi překazilo i tu poslední špetku naděje. "Katie, oba víme, že mi od začátku neříkáte pravdu. To, jak jste pomohla Harrymu. To, že jste se postavila samotnému pánovi zla-" "Něříkejte mu tak." Procedila jsem skrz zuby. "Je to obyčejný zbabělec schovávající se za svojí moc." Nemusela jsem se na něj ani dívat, abych věděla, že jeho milý výraz teď vystřídal naprosto překvapený. "Skutečně? A proč je tomu tak?" Bylo mi jasný, že se mě jen snaží přesvědčit, abych mu to konečně vysypala, ale ať jsem to věděla nebo ne, povedlo se mu to. "Jak by někdo, kdo si hraje na tak mocnýho vládce zla," rozhodila jsem posměšně rukama, "mohl zabít naprosto obyčejnou ženu, kterou ještě k tomu miloval, hm?" Vrhla jsem na něj sarkastický úsměv s pohledem plným skutečných otázek. "Moje máma," přiřítila jsem se k němu s nataženým prstem a v tu chvíli mi bylo úplně jedno, jestli mluvím s někým mně rovným, nebo s ředitelem celé školy. Znovu jsem se cítila silná. Hodně silná, "zemřela proto, že se snažil zakopat svojí minulost. Za to, že nechtěl mít něco, co by proti němu mohli lidé použít! Takhle se silný člověk nechová! Takhle se chová zbabělec předcházející bolesti. Nebo někdo bez jakékoli empatie. A takovému člověku odmítám říkat tati." Řekla jsem rozhodně a se stejným zápalem jsem se mu podívala zpříma do očí. To jsem asi přehnala. "Omlouvám se. Můžu už jít?" Zeptala jsem se stroze se zatnutými dlaněmi. "Je mi to líto," řekl místo odpovědi na mou otázku. Překvapeně jsem zamrkala. "Prosím?" "Že je mi to líto," zopakoval, "jste až moc hodná. Nezasloužíte si otce jako je Voldemort. Ale měl bych ještě jednu otázku," věnoval mi krátky pohled a já jen kývla na náznak, aby pokračoval, "zdědila jste po něm něco?" Zeptal se. Ne s obavami, ale s očekáváním. "Sílu." Řekla jsem jednoduše, ale když se na mě jen vyčkávavě díval, donutila jsem se pokračovat. "Návaly vzteku. Citlivost na všechno spojené s ním a se smrtí mám nejspíš sama od sebe?" Řekla jsem v otázce, i když jsem odpověď neočekávala. Sama jsem to nevěděla. Pokýval hlavou. "Nechte si to pro sebe," vychrlila jsem. "Nechte si to pro sebe, prosím," dívala jsem se mu zpříma do očí. "Jistě. Bude v zájmu nás obou, když to nebudeme šířit nikam dál. Podle toho, co se stalo na ministerstvu o vás neví. Můžete jít." Usmál se a já se okamžitě otočila a doslova vyběhla pryč.

Na hostině ukončující školní rok jsem si sedla vedle Harryho. "Jak jsi to dokázala?" Zeptal se z ničeho nic, čímž upoutal Ronovu i Hermioninu pozornost. "Co?" Zeptala jsem se. "Víš naprosto přesně co, Katie, jsi to ty." Zasmál se. Vydechla jsem přebytečný vzduch a slabě se usmála. "Řekněme, že jsem prostě silnější než on. A navíc bylo vážně srdcervoucí jak si s tebou hrál. Musela jsem něco udělat. I když teď ví, že existuju. Nebylo ho zase tak těžký z tvé hlavy vyhnat." Frustrovaně jsem vydechla, ale nakonec se na něj pousmála. "Teď už ví, že tu je někdo, kdo ho společně s tebou přemůže bez problémů. Byl by to větší blázen, než je, kdyby se nebál."